10.kapitola
Sam bez mrknutí oka vklouzl do náhradního oblečení, které měl uložené v autě. „Musím se vrátit do postele,“ prohlásila Claudine takovým tónem, jako kdyby se vzbudila jenom kvůli tomu, aby vypustila kočku z domu, nebo aby si došla na toaletu. Pak se ozvalo tiché lupnutí a byla pryč. „Budu řídit,“ nabídla jsem se Samovi, protože jsem věděla, že je zraněný.
Podal mi klíčky.
Zpočátku jsme jeli mlčky. Snažila jsem se vybavit si příjezdovou cestu na dálnici, po které jsme se mohli vrátit do Bon Temps. Musela jsem na to vynaložit obrovské úsilí, protože jsem se stále nemohla vzpamatovat z šoku, který jsem před chvílí zažila.
„To je po takové bitvě normální,“ poznamenal Sam. „Vzedmuté vášně.“
Dávala jsem si setsakramentský pozor, abych nesklopila oči k Samovu klínu, protože jsem rozhodně netoužila zjišťovat, jestli se podobné „vzedmutí“ nedostavilo i u něj. „Jo, já vím,“ odpověděla jsem. „Už jsem takových soubojů zažila víc. Možná až příliš.“
„Kromě toho se díky tomuhle souboji Alcide stal vůdcem smečky.“ Další důvod, proč bych mohla být bez sebe „radostí“.
„Jenže k tomu souboji došlo kvůli tomu, že umřela Maria-Star.“ Snažila jsem se tím říct, že Alcide by teď měl spíš truchlit pro svou přítelkyni, než oslavovat sokovu smrt.
„K tomuhle souboji došlo proto, že se Alcide ocitl v ohrožení,“ namítl Sam. „Alcide i Furnan udělali velikou chybu, že si nesedli a všechno si nevyříkali, a místo toho to nechali dojít takhle daleko. Mohli by tak daleko dřív zjistit, co se děje. Kdybys je nepřesvědčila, doteď by se snažili navzájem odrovnat. Rozpoutali by válku a udělali by úplně všechnu práci za Priscillu Herbertovou.“
Vlkodlaci mi už lezli na nervy a jejich agresivita a umíněnost jakbysmet. „Same, tohle všechno jsi podstoupil kvůli mně. Je mi z toho mizerně. Kdybys mě nezachránil, už bych tu nebyla. Jsem ti ohromně zavázaná. A moc mě to mrzí.“
„Potřebuju, abys zůstala naživu. Je to pro mě důležité,“ odpověděl Sam. Potom zavřel oči a zbytek cesty ke svému domku prospal. Ale po schůdcích ke vchodu do svého pojízdného domku se vybelhal sám. Dveře za ním zaklaply. Cítila jsem se tak trochu osamělá, ale hlavně strašně naštvaná. Nastoupila jsem rychle do auta a cestou domů přemýšlela, jak mám teď všechno, co se před chvíli odehrálo, sloučit se svým životem.
Amelia a Pam seděly u mě v kuchyni. Amelia uvařila čaj a Pam vyšívala. Ruce se jí míhaly rychlostí blesku a jehla pronikala látkou jako o závod. Netušila jsem, co mě udivuje víc, jestli její zručnost nebo koníčky, které si vybírala.
„Copak jste to se Samem prováděli?“ zeptala se Amelia rozzářeně. „Vypadáš, jako by se na tobě někdo vyřádil a neuklidil po sobě.“
Potom se podívala důkladněji. „Co se stalo, Sookie?“ zeptala se už vážnějším hlasem.
Dokonce i Pam odložila ruční práci a změřila si mě nesmírně vážným pohledem. „Páchneš,“ poznamenala. „Po krvi a souboji.“
Sklopila jsem oči, abych se na sebe pořádně podívala, a uvědomila jsem si, jak hrozně vypadám. Šaty jsem měla zakrvácené, potrhané a špinavé a bolela mě noha. Nastal čas využít lékárničku. Amelia a Pam mi nemohly nabídnout lepší zdravotní péči. Pam sice vypadala, jako by ji moje rána vyvedla z míry, ale zachovala se jako slušně vychovaná upírka a ovládla se. Věděla jsem, že o všem poreferuje Ericovi, ale v té chvíli mi to bylo ukradené. Amelia na mou nohu seslala léčivé kouzlo. Skromně podotkla, že uzdravování nemocných nepatří k jejím nejsilnějším stránkám, ale její léčebný zásah mi přesto pomohl a tupá bolest v noze povolila.
„Nebojíš se?“ zeptala se. „Tohle kousnutí je od vlkodlaka. Co když jsi…“
„Ten přenos je mnohem komplikovanější než v případě nakažlivých nemocí,“ vysvětlila jsem jí, protože jsem se už zeptala skoro všech měňavců, na které jsem narazila, jestli by mě jejich kousnutí mohlo změnit v bytost dvojí podstaty. I oni totiž mezi sebou mají doktory. A vědce. „Většina lidí musí utrpět několikeré kousnutí po celém těle, aby se začala měnit, a ani tehdy to není jisté,“ řekla jsem. Je to úplně jiný případ než nákaza chřipkou nebo jinou infekční nemocí. Pokud navíc co nejdřív poté vyčistíte ránu, nebezpečí je ještě menší. Než jsem na bitevním poli nasedla do auta, vylila jsem na sebe celou láhev vody. „Takže o tohle strach nemám. Ale bolí to. A kromě toho mě trápí, že mi tam zůstane jizva.“
„Eric z toho nebude nadšený,“ poznamenala předvídavě Pam. „Nechala ses ohrozit kvůli vlkodlakům. Víš přece, že jimi pohrdá.“
„Jo, jo, jo,“ prohlásila jsem netečně. „Ať si to strčí za klobouk.“
Pam se rozzářila. „Povím mu to,“ odpověděla.
„Proč ho tak ráda popichuješ?“ zeptala jsem se a přitom jsem si uvědomila, že si už samou únavou šlapu na jazyk.
„Ještě nikdy jsem neměla tolik materiálu, který se k tomu přímo nabízí,“ odpověděla. Krátce nato odešla s Amelií z mého pokoje a já se ocitla sama, ve vlastní posteli a živá. Netrvalo dlouho a usnula jsem.
Sprcha, kterou jsem si dopřála nazítří ráno, mě doslova uvedla do vytržení. Na seznamu nejlepších očistných procedur, jaké jsem v životě zažila, by se umístila přinejmenším na čtvrtém místě. (Na prvním bezkonkurenčně trůnilo společné sprchování s Ericem, na něž jsem si stále nemohla vzpomenout, aniž bych se rozechvěla po celém těle.) Vydrhla jsem se úplně dočista. Noha vypadala dobře, takže jsem byla přesvědčená − nebo jsem se možná jen utěšovala −, že se mi podařilo odvrátit hrozící katastrofu. Ale protože jsem ji už od včerejška nechtěla příliš zatěžovat, musela jsem teď víc zaměstnávat svaly, které jsem obvykle nepoužívala, takže mě pobolívalo skoro celé tělo.
Stála jsem pod proudem horké vody, myla si vlasy a přemýšlela o Priscille Herbertové. V té krátké chvíli, kdy mi umožnila nahlédnout do svého světa, jsem si uvědomila, že se snaží najít místo pro svou zneuctěnou smečku a pokouší se najít slabinu, kterou by k tomu mohla využít. Kdyby přišla za Patrickem Furnanem a požádala ho, určitě by její smečce rád poskytl domov. O své postavení vůdce se ale nemínil dělit. Zabil kvůli němu Jacksona Herveauxe a každopádně by se s Priscillou nemínil dohadovat o nějakém dělení moci − pokud by jeho komunita vlkodlaků něco takového vůbec dovolila. O tom se dalo pochybovat už proto, že Priscilla byla jednou z mála vůdkyň smečky.
No, tohle všechno už byla minulost.
V jistém směru − čistě teoreticky − jsem obdivovala odhodlání, s nímž se své smečce pokusila zajistit nový domov. Ale po osobní zkušenosti s touto ženou jsem byla šťastná, že se jí to nepodařilo.
Po očišťující a osvěžující sprše jsem si usušila vlasy a nalíčila se. Čekala mě denní směna, takže jsem musela do baru dorazit na jedenáctou. Navlékla jsem si pracovní oblečení − černé kalhoty a bílé tričko − a rozhodla se, že tentokrát si nechám vlasy rozpuštěné. Nakonec jsem si zavázala černé tenisky.
Usoudila jsem, že na to, co jsem prožila, se cítím docela dobře.
Včerejší noc přinesla spoustu smutku a obětí na životech, ale zato se podařilo zastavit útočící smečku, takže okolí Shreveportu by mělo být nějakou dobu bezpečné. Válka skončila velice rychle a vlkodlaci se nedostali do povědomí vnějšího světa, přestože jednou ten okamžik určitě přijde. Čím déle totiž lidé věděli o existenci upírů, tím bylo pravděpodobnější, že brzy dojde i na vlkodlaky.
Tenhle problém jsem ale odhodila na obrovskou hromadu jiných věcí, po nichž mi nic nebylo.
Po ráně na noze mi zůstal jenom strup a já jsem nevěděla, jestli za to mohl původ mého zranění, nebo Ameliiny schopnosti. Na pažích a nohách jsem měla podlitiny, ale ty se daly skrýt pod oblečení. Dnes naštěstí nikoho nezarazí, že mám tričko s dlouhým rukávem, protože bylo chladno. Cestou do práce jsem zalitovala, že jsem si nevzala bundu, protože by mi rozhodně přišla vhod. Amelia se od rána neobjevila, takže jsem netušila, jestli si Pam zalezla do mé tajné upíří skrýše ve vedlejší ložnici, nebo před úsvitem odešla. Ale no tak, po tomhle mi nic není!
Během jízdy jsem si v duchu doplňovala další položky na seznam věcí, kvůli nimž bych si neměla dělat těžkou hlavu a ani se o ně zajímat. Jakmile jsem ale dorazila do práce, okamžitě jsem s tím přestala. Při pohledu na Sama mě zaplavila spousta myšlenek, které jsem vůbec nečekala. Nechci tím říct, že Sam vypadal zničeně nebo něco podobného. Když jsem se zastavila u něj v kanceláři, abych si schovala kabelku do šuplíku, působil úplně normálně. Dokonce se mi zdálo, jako by mu souboj dodal sil. Třeba se jednou za čas rád proměňoval v nějaké agresivnější zvíře než v mírumilovnou kolii. Možná ho potěšilo, že mohl nakopat zadek vlkodlakovi. Rozsápat mu břicho! Zlomit mu vaz.
Dobrá − čí život tím zmíněným rozsápáváním a lámáním zachránil? V tom jsem měla naprosto jasno. Instinktivně jsem se k Samovi sklonila, políbila ho na tvář a nasála jeho typickou vůni. Skládala se z vody po holení, lesa a čehosi divokého a zároveň známého.
„Jak ti je?“ zeptal se, jako kdybych ho líbala na uvítanou den co den.
„Líp, než bych čekala,“ odpověděla jsem. „A tobě?“
„Sem tam mě něco zabolí, ale zvládnu to.“
V té chvíli nahlédla do kanceláře Holly. „Ahoj, Sookie! Same!“ Přišla si sem odložit kabelku.
„Holly, slyšela jsem, že ses dala dohromady s Hoytem,“ řekla jsem a doufala, že se tvářím vesele a usmívám se.
„Jo, klape nám to,“ odpověděla nenuceně. „Umí to s Codym a jeho rodina je moc hodná.“ V její tváři bylo cosi tklivého a zranitelného, přestože by se mohlo zdát, že její rozječené, agresivně obarvené černé vlasy a vrstva líčidel svědčí o něčem jiném.
„Doufám, že vám spolu bude dobře,“ řekla jsem upřímně, aniž bych se k tomu musela nutit. Holly se zatvářila nadšeně. Věděla stejně dobře jako já, že pokud by se vdala za Hoyta, skoro ve všech ohledech by byla téměř mojí švagrovou. Jason a Hoyt si nesmírně rozuměli a od dětství se k sobě chovali jako bratři.
Potom nám Sam začal líčit jakýsi problém, který nastal s jedním z dovozců piva. Holly i já jsme si při jeho vyprávění uvázaly kolem pasu krátké zástěry a náš pracovní den začal. Nakoukla jsem okénkem do kuchyně a zamávala našemu nynějšímu kuchaři. Byl jím bývalý voják jménem Carson. Kuchaři přicházeli a odcházeli, ale Carson patřil k těm lepším. Okamžitě se naučil dokonale připravovat Lafayettovy hamburgery (s omáčkou, kterou vymyslel náš bývalý kuchař), kuřecí maso a hranolky od něj byly tak akorát, a navíc nedělal scény a nepokoušel se své pomocníky v kuchyni ubodat k smrti. Do práce chodil včas a po jeho směně zůstávalo všechno čisté. Za tohle všechno mu byl Sam ochotný odpustit jeho velice zvláštní chování.
Neměli jsme ještě mnoho hostů, takže jsme s Holly nosily pití a Sam proháněl telefon v kanceláři. Po chvíli vešla do baru Tanya Grissomová. Dobře stavěná pomenší žena působila nesmírně zdravě a klidně by mohla vystupovat v reklamě na mléko. Místo na líčidla se spoléhala na své sebevědomí.
„Kde je Sam?“ zeptala se a koutky drobných úst se jí zvedly v úsměvu. Se stejnou upřímností jsem jí ho oplatila. Kráva!
„V kanceláři,“ odpověděla jsem takovým tónem, jako kdybych měla trvalý přehled o Samově pohybu.
„Tahle ženská,“ řekla Holly, která se u mě zastavila cestou k okénku do kuchyně, „něco skrývá.“
„Proč to říkáš?“
„Žije v Hotshotu. Bydlí tam ještě s několika ženami,“ pokračovala Holly. Moje kolegyně patřila v Bon Temps k hrstce obyčejných smrtelníků, kteří věděli, že kromě upírů existují i takové bytosti jako vlkodlaci a měňavci. Netušila jsem, jestli už zjistila i to, že se obyvatelé Hotshotu umí měnit v pantery a pumy, ale rozhodně věděla, že jsou zvláštní a žijí uzavřeně, protože tohle věděl celý renardský okres. Tanya (která se, jen tak mimochodem, měnila v lišku) jí tedy přirozeně připadala podezřelá už jen tím, že ji rezervovaní obyvatelé Hotshotu přijali mezi sebe.
V tom okamžiku mě přepadla strašná nervozita. Tanya a Sam by se mohli proměňovat společně. Samovi by se to určitě líbilo. Kdyby chtěl, mohl by se změnit v lišáka.
Při té představě jsem měla co dělat, abych se ještě dokázala usmívat na zákazníky. Pak mě ale napadlo, že bych ten zájem jiné osoby, která by mohla ocenit Samovy skutečné kvality, měla svému šéfovi spíš přát, a zastyděla jsem se. Šťastná jsem z toho ale nebyla, a to o mně něco vypovídalo. Byla jsem prostě přesvědčená, že pro něj Tanya není dost dobrá. Proto jsem ho před ní varovala.
Tanya vyšla z chodby vedoucí do Samovy kanceláře a odešla z baru hlavními dveřmi. Už se ale netvářila tak sebejistě jako při příchodu. Když jsem se jí dívala na záda, neubránila jsem se úsměvu. Ha! Potom vyšel ze dveří i Sam, aby přinesl další zásoby piva. Ani on se netvářil právě vesele.
Úsměv z tváře mi zmizel. Když jsem pak před Buda Dearborna a Alceeho Becka pokládala na stůl oběd, který si objednali, honily se mi hlavou chmurné myšlenky. Nakonec jsem se rozhodla Samovi nahlédnout do hlavy. Postupem času jsem se naučila lépe zacílit své schopnosti. A poté, co se mezi mnou a Ericem utvořilo to pevné pokrevní pouto, dokázala jsem se také lépe bránit cizím myšlenkám, i když právě tohle jsem si připouštěla dost nerada. Není sice slušné hrabat se cizím lidem v jejich nejintimnějších myšlenkách, ale dělala jsem to odjakživa a stalo se to mou druhou přirozeností.
Vím, že je to hloupá výmluva, ale byla jsem zvyklá, že všechno vím a nemusím se o tom dohadovat. Číst myšlenky měňavců je obtížnější než pronikat do mozku obyčejných smrtelníků, ale při pohledu do Samovy hlavy jsem spolehlivě zjistila, že je rozčilený, zmatený a zamyšlený.
Zároveň jsem se ale zděsila nad svou drzostí a nevychovaností. Sam pro mě včera večer riskoval život. Zachránil mě před smrtí. A já se mu teď probírám hlavou jako dítě, které se přehrabuje v krabici plné hraček. Zrudla jsem hanbou a vůbec jsem neslyšela, co mi říká dívka u stolu, nad kterým jsem právě stála. Až když se mě zeptala, jestli jsem v pořádku, vrátila jsem se do přítomnosti, zbystřila pozornost a zapsala si, že si objednává čili, keksy a sklenici slazeného čaje. Její společnice, které mohlo být něco kolem padesátky, si objednala Lafayettův hamburger se salátem. Připsala jsem si na lístek ještě dresink a pivo, které si také přála, a odběhla k okénku, abych předala objednávku. Potom jsem se postavila k pípě a kývla na Sama, který stál za ní. O chvilku později mi podal sklenici. Na to, abych si s ním promluvila, jsem byla příliš roztěkaná. Sam po mě střelil udiveným pohledem.
Když mi skončila směna, byla jsem už celá šťastná, že budu moct konečně vypadnout. Já i Holly jsme pak předaly bar do péče Arlene a Danielle a došly si pro kabelky. Venku se stmívalo a na parkovišti zářila bezpečnostní světla. Schylovalo se k dešti a hvězdy se ukrývaly za mraky. Z hudební skříně se k nám nesl slabý hlas Carrie Underwoodové. Chtěla, aby to za ni vzal do rukou Ježíš. Připadalo mi to jako dobrý nápad.
Chvíli jsme pak s Holly zůstaly stát vedle svých aut na parkovišti. Kolem nás se proháněl studený vítr.
„Vím, že Jason je Hoytův nejlepší kamarád,“ začala nejistě. Hollyin výraz pro mě zůstával záhadou, ale z jejího hlasu jsem poznala, že se mi chystá říct něco závažného, ale neví, jestli to vůbec budu chtít slyšet. „Hoyt se mi vždycky líbil. Na střední škole se choval slušně. Řekla bych − a doufám, že se na mě kvůli tomu nebudeš zlobit −, že jsem si s ním tehdy nechtěla nic začít jenom kvůli tomu, že tolik lpí na Jasonovi.“
Netušila jsem, co bych jí měla odpovědět. „Nemáš Jasona ráda,“ řekla jsem nakonec.
„Ale ne, mám ho ráda. Existuje snad někdo, kdo by ho neměl rád? Ale je to pro Hoyta dobře? Bude šťastný i potom, co pouto mezi nimi zeslábne? Nechci se s ním sblížit, dokud si nebudu jistá, že mi bude stejně věrný jako Jasonovi. Doufám, že chápeš, co chci říct.“
„Ano,“ odpověděla jsem. „Mám Jasona moc ráda, ale vím, že se moc neohlíží na blaho ostatních lidí.“ Velice mírně řečeno.
„Mám tě ráda,“ řekla Holly. „Nechci ti ublížit, ale tušila jsem, že to stejně zjistíš.“
„Jo, to máš pravdu,“ opáčila jsem. „Taky tě mám ráda, Holly. Jsi dobrá matka. Tvrdě pracuješ, aby ses mohla postarat o dítě, a vycházíš i se svým bývalým. Ale co Danielle? Řekla bych, že je mezi vámi stejně pevný vztah jako mezi Hoytem a Jasonem.“ Danielle byla taky rozvedená matka a kamarádila s Holly už od první třídy. Danielle se však mohla spolehnout na širší podpůrnou síť. Její rodiče byli stále čilí a rádi jí pomáhali s oběma dětmi. I Danielle už nějakou dobu s kýmsi chodila.
„Nikdy bych nečekala, že se s Danielle vzájemně odcizíme, Sookie,“ řekla Holly, navlékla si teplou bundu a vytáhla ze dna kabelky klíčky. „Ale trochu jsme se vzdálily. Občas si ještě zajdeme na oběd a naše děti si spolu hrají,“ pokračovala s těžkých povzdechnutím. „Já nevím. Ale když jsem se začala zajímat také o jiné věci než jenom o Bon Temps a svět, ve kterém jsme spolu vyrůstaly, Danielle v tom viděla něco špatného − stejně jako v mojí zvědavosti. A když jsem se dala k wiccanům, strašně mi to vyčetla a nikdy se s tím nesmířila. Kdyby se dozvěděla o vlkodlacích a o tom, co se mi stalo…“ Jistá čarodějnice, která dovedla měnit podobu, se pokusila přimět Erica, aby na ni převedl část svého podnikání a financí. A donutila všechny čarodějnice v okolí − včetně Holly, která k tomu neměla chuť −, aby jí pomohly. „Dost mě to změnilo,“ dodala.
„Člověk je pak jiný, že? Když se dostane do styku s nadpřirozenem.“
„Ano. Ale všechny tyhle bytosti prostě patří do našeho světa, ať se to někomu líbí nebo nelíbí, a jednou na to všichni přijdou. Jednoho dne se celý svět změní…“
Překvapeně jsem zamrkala. Tohle jsem nečekala. „Co to říkáš?“
„Až všichni vystoupí z utajení,“ pokračovala Holly, kterou překvapil můj nedostatečný přehled. „Až všichni vystoupí z utajení a přiznají, že tu jsou. Všichni na celém světě se tomu budou muset přizpůsobit. Někteří lidé to ale nebudou chtít udělat. Možná to vyvolá konflikty. Nebo i války. Vlkodlaci můžou zaútočit na ostatní měňavce nebo lidé napadnout vlkodlaky a upíry. Může se stát i to, že upíři − víš přece, že vlci podle nich nestojí ani za zlámanou grešli − budou vyčkávat a jednou v noci je všechny pozabíjejí a ještě přinutí lidi, aby jim poděkovali.“
V Holly se zřejmě skrýval básnický talent. A v jistém pesimistickém smyslu slova byla i vizionářkou. Netušila jsem, jaké věci se jí honí hlavou. Znovu jsem se zastyděla. Lidé, kteří umějí číst myšlenky, by se neměli nechat takhle překvapit. Poslední dobou jsem se ale snažila vstupovat do cizích myslí co nejméně, takže mi začaly unikat poměrně důležité věci.
„Buď všechno, nebo nic,“ odpověděla jsem. „Třeba se s tím lidi jednoduše smíří. Ale každá země se s tím bude srovnávat jinak. Jen si vzpomeň, co se stalo upírům ve východní Evropě nebo v Jižní Americe…“
„Papež se k tomu nikdy nevyjádřil,“ podotkla Holly.
Přikývla jsem. „Asi se nemůže rozhodnout, co na to říct.“ Většina církví si dávala zatraceně (pardon) na čas, než posoudí, jak se podle písma a teologie postavit k nemrtvým. Kdyby podobné odhalení učinili i vlkodlaci, přidělali by jim na čele další vrásky. Vlkodlaci jsou živí, o tom nemůže být sporu, ale možná až příliš, na rozdíl od těch, kteří už jednou zemřeli.
Přešlápla jsem na místě. Nemínila jsem tu stát v chladu a přitom řešit problémy celého světa a dohadovat se o budoucnosti. Navíc mě ještě neopustila únava ze včerejší noci. „Uvidíme se, Holly. Co kdybychom si ještě s Amelií zajely do kina v Clarice?“
„Dobře,“ odpověděla s náznakem údivu. „Amelia si o mých schopnostech může myslet své, ale aspoň spolu prohodíme pár slov.“
Opožděně jsem si uvědomila, že ve třech to možná nedopadne nejlépe, ale co naplat. Můžeme to aspoň zkusit.
Cestou domů jsem uvažovala, jestli tam na mě bude někdo čekat. Odpověď mi poskytlo auto u zadního vchodu, které naznačovalo, že Pam je uvnitř. Zaparkovala jsem vedle něj. Pam vlastnila konzervativní vůz značky Toyota, na jehož nárazník si upírka nalepila logo baru Transfusia. Překvapovalo mě, že si Pam nepořídila spíš malou dodávku.
Pam s Amelií sledovaly v obývacím pokoji DVD. Seděly vedle sebe na gauči, ale nemůžu říct, že by do sebe byly zaklesnuté. Na rozkládacím křesle ležel schoulený Bob. Amelia měla na klíně mísu s popcornem a Pam držela v ruce láhev Pravé krve. Obešla jsem je, abych se podívala, co sledují. Underworld. Hmmm!
„Ta Kate Beckinsaleová je kočka,“ prohlásila Amelia. „Jak bylo v práci?“
„Dobře,“ odpověděla jsem. „Pam, jak to, že jsi dostala volno hned dva večery po sobě?“
„Zasloužím si to,“ opáčila Pam. „Neměla jsem volno celé dva roky a Eric uznal, že bych si ho zasloužila. Jak bych podle tebe vypadala v tom černém obleku?“
„Stejně dobře jako Beckinsaleová,“ řekla Amelia a s úsměvem otočila hlavu k Pam. Dostaly se do fáze sladkých pohledů. Nejradši bych se vypařila.
„Zjistil Eric něco o tom Jonathanovi?“ zeptala jsem se.
„To nevím. Co kdybys mu zavolala?“ odpověděla naprosto nevzrušeně Pam.
„Jasně, vždyť máš volno,“ zamumlala jsem trochu rozmrzele a s provinilým pocitem jsem odešla k sobě do pokoje. Úplně automaticky jsem vyťukala číslo Transfusie. Tohle už zavánělo průšvihem. A na mobilu jsem měla Ericovo číslo nastavené pod zrychlenou volbou. Proboha! To naše pouto skutečně fungovalo. Ale teď jsem o tom radši nechtěla uvažovat.
Telefon začal vyzvánět, takže jsem odložila chmurné myšlenky stranou. Když člověk mluví s Ericem, musí být ve střehu.
„Transfusia. Bar, který se vám dostane pod kůži. Tady je Lizbet,“ ohlásila se jedna z patolízalek. Probrala jsem se všemi šuplíky, které mám zastrkané v hlavě, a snažila se ke jménu Lizbet přiřadit tvář. Ano − vysoká, pěkně zaoblená, buclaté tváře a krásné hnědé vlasy.
„Lizbet, tady je Sookie Stackhouseová,“ řekla jsem.
„Och, dobrý den,“ odpověděla Lizbet tónem, ze kterého zaznívala směsice údivu a obdivu.
„Ehm… dobrý den. Poslouchejte, potřebovala bych mluvit s Ericem. Šlo by to?“
„Podívám je, jestli má pán čas,“ vydechla Lizbet a snažila se působit co nejpoddaněji a nejtajemněji.
„Pán.“ Jasně.
Patolízalové byli lidé, kteří upíry tak strašně zbožňovali, že chtěli strávit v jejich společnosti každý okamžik, kdy byly jejich idoly vzhůru. Práce v podobných podnicích jako Transfusia pro ně představovala doslova požehnání, protože příležitost nechat se od některého upíra kousnout považovali za dar shůry. Jejich zásady vyžadovaly, aby se cítili poctění, pokud je chtěl nějaký upír ochutnat. A jestliže při tom zemřeli… tak to pro ně vlastně byla také pocta. Pod slupkou patetické oddanosti a zmatené sexuální orientace choval každý z patolízalů naději, že ho nějaký upír shledá „hodným“ toho, aby ho proměnil v jednoho z nemrtvých. Jako kdyby skládali zkoušku z věrnosti, vytrvalosti, odolnosti a dalších charakterových vlastností.
„Díky, Lizbet,“ řekla jsem.
Patolízalka zhurta položila telefon a vydala se hledat Erica. Šťastnější už ani být nemohla.
„Ano?“ ozval se asi po pěti minutách Eric.
„Máš dost práce, co?“
„Ale… zrovna jsem večeřel.“
Nakrčila jsem nos. „V tom případě doufám, že ti to stačilo,“ odpověděla jsem neupřímně. „Poslyš, zjistil jsi něco o tom Jonathanovi?“
„Zase jsi ho potkala?“ zeptal se Eric zostra.
„No… ne. Jen mě napadlo, že se zeptám.“
„Jestli ho uvidíš, musíš mi to okamžitě říct.“
„Dobře, chápu. Tak co ses dozvěděl?“
„Vídali ho i jinde,“ odpověděl Eric. „Jednou přišel dokonce i sem, ale tehdy jsem tu nebyl. Pam je u tebe, viď?“
Žaludek se mi sevřel strachem. Pam se možná nepelešila s Amelií jenom kvůli tomu, že to mezi nimi jiskřilo. Třeba spojila příjemné s užitečným a pod zástěrkou známosti s mou spolubydlící mě ve skutečnosti hlídala. Zatracení upíři, pomyslela jsem si rozčileně. Tahle možnost byla až příliš podobná jedné epizodě z mé minulosti, která mi způsobila tolik bolesti.
Ale nechtěla jsem se Erica ptát. Pouhé podezření bylo daleko snesitelnější než definitivní potvrzení mých obav.
„Ano,“ vysoukala jsem ze ztuhlých rtů. „Je tady.“
„Dobře,“ prohlásil spokojeně Eric. „Pokud se Jonathan znovu objeví, určitě se o něj postará. Ale nemysli si, že je tam kvůli němu,“ dodal chabě. Ta průhledná poslední věta měla ukonejšit rozvířené emoce, které ze mě Eric vycítil. Rozhodně neznamenala, že by měl výčitky svědomí.
Zamračila jsem se na dveře od skříně. „Vysvětlíš mi konečně, proč jsi kvůli němu tak vystrašený?“
„Od setkání v Rhodes jsi neviděla královnu,“ poznamenal Eric.
Tenhle rozhovor se neubíral dobrým směrem. „Ne,“ odpověděla jsem. „Co její nohy?“
„Dorůstají,“ odpověděl Eric po krátkém zaváhání.
Napadlo mě, jestli jí chodidla raší už z pahýlů a pak všechno společně dorůstá do normálních rozměrů, anebo jestli nejdřív dorůstá pahýl a z něho nakonec vyrážejí chodidla. „To je dobře, ne?“ zeptala jsem se. S nohama se žije líp.
„Když přijdeš o kus těla a to se pak obnovuje, dost to bolí,“ odpověděl Eric. „Ještě nějakou dobu to potrvá. Královna je… oslabená.“ Poslední slovo řekl velice pomalu, jako kdyby měl na jazyku něco jiného, ale bál se to vyslovit nahlas.
Uvažovala jsem, co se mi snaží naznačit. Rozhovory s Ericem měly málokdy jen jednu rovinu.
„Není schopná všechno řídit,“ usoudila jsem. „Kdo to ale dokáže?“
„Zatím se o všechno starají šerifové,“ odpověděl Eric. „Jenomže Gervaise zahynul při útoku v Rhodes, takže jsem zbyl jen já, Cleo a Arla. Všechno by bylo jednodušší, kdyby Andre zůstal mezi námi.“ V tom okamžiku mě zaplavil strach a výčitky svědomí. Mohla jsem Andreho zachránit, ale měla jsem z něj příšerný strach a nenáviděla jsem ho, takže jsem to neudělala. Nechala jsem Andreho zemřít.
Eric mlčel, takže mě napadlo, jestli ze mě ten pocit hrůzy a viny nevycítil. Kdyby zjistil, že Andreho zabil kvůli mně Quinn, nevyhnula bych se obrovským problémům. „Andre by mohl vzít všechny povinnosti na sebe, protože měl pevné postavení a byl královninou pravou rukou,“ pokračoval Eric. „Jestli měl někdo z jejího dvora zemřít, pak Sigebert. Ten má jenom svaly a mozek žádný. Aspoň ji může fyzicky chránit. Andre by to ale zvládl taky, a navíc by ochránil i její území.“
Ještě nikdy jsem nezažila, že by se Eric přede mnou takhle rozpovídal o upířích problémech. Náhle mě přepadlo zlé tušení, že už vím, kam tenhle hovor míří.
„Čekáš, že se ji někdo pokusí svrhnout,“ řekla jsem srdce se mi sevřelo hrůzou. To snad ne! „A myslíš, že Jonathan byl zvěd.“
„Dávej si pozor, jinak tě začnu podezírat, že mi čteš myšlenky.“ Přestože Eric mluvil tónem lehkým jako obláček, pod ním se skrývala otázka ostrá jako břitva.
„To neumím,“ odpověděla jsem. Pokud si Eric myslel, že mu lžu, neřekl to nahlas. Zřejmě litoval, že mi prozradil tolik důvěrných upířích záležitostí. Zbytek rozhovoru se už odehrál velice rychle. Zopakoval, abych mu zavolala, jakmile Jonathana spatřím, a já jsem ho ujistila, že to samozřejmě ráda udělám.
Když jsem zavěsila, ospalost mě úplně přešla. Protože bylo chladno, natáhla jsem si fleecové kalhoty od pyžama, bílé s růžovou ovečkou, a bílé triko, našla jsem si mapu Louisiany a donesla si tužku. Do mapy jsem zakreslila okrsky, které jsem znala. Všechno jsem si dávala dohromady z útržků rozhovorů, které se odehrály v mé přítomnosti. Královně patřil první okrsek s New Orleansem a okolím. To mi bylo jasné. V ostatním ale vládl zmatek. Oblast kolem Baton Rouge spravoval před svou konečnou smrtí Gervaise. Potom, co královnino sídlo a veškerý její majetek v New Orleansu zničil hurikán Katrina, bydlela Sophie-Anne právě u Gervaise. Takže podle důležitosti by to měl být druhý okrsek. Jenomže se nazýval čtvrtý. Zakreslila jsem ho do mapy jen tenkou čárou, abych ji mohla později vygumovat, až se trochu víc zorientuji.
Zapátrala jsem v paměti po dalších útržcích informací. Pátý okrsek se rozprostíral na severu státu a táhl se téměř přes celou jeho šířku. Eric byl tedy ještě mocnější a bohatší, než jsem si myslela. Pod ním se nacházela zhruba stejně velká území třetího a druhého okrsku, které spravovaly dvě upírky − Cleo a Arla. Zbývající kus státu, který se rozkládal od jihozápadního cípu sousedního Mississippi, tedy pokrývaly dva už zmíněné okrsky − první a čtvrtý −, dříve spravované královnou a Gervaisem. Neodvažovala jsem se odhadovat, na základě jakých politických machinacích mezi upíry vzniklo toto rozložení a čemu okrsky vděčily za přidělená čísla.
Několik dlouhých minut jsem zkoumala mapu a nakonec jsem vygumoval a všechny čáry, které jsem do ní zakreslila. Zaletěla jsem pohledem k hodinám. Od rozhovoru s Ericem uběhlo už skoro šedesát minut. Trudnomyslně jsem si vyčistila zuby, umyla si obličej, zalezla do postele a pomodlila se. Ale nemohla jsem usnout. V duchu jsem zpracovávala nezpochybnitelný poznatek, že Eric Northman, můj bývalý milenec a upír, se kterým mě pojilo pevné krevní pouto, je právě teď nejmocnějším upírem v celé Louisianě. Eric přede mnou jednou prohlásil, že se nechce stát králem a nemíní obsadit žádné nové území. Vzhledem k tomu, co jsem právě před chvílí zjistila, a kdy jsem si uvědomila, jak velkému území vládne, jsem jeho tvrzení věřila ještě víc než dřív.
Byla jsem přesvědčená, že Erica už trochu znám, nebo že ho znám aspoň tak dobře, jak může obyčejný smrtelník poznat upíra. Což znamenalo, že jsem o něm spoustu věcí nevěděla. Ale nevěřila jsem, že by chtěl ovládnout celý stát, nebo že by to někdy udělal. Bylo mi ale jasné, že jeho moc představovala terč, který měl přišpendlený na zádech. Potřebovala jsem usnout. Opět jsem se podívala na ručičky hodin. Devadesát minut od rozhovoru s Ericem.
V té chvíli ke mně do pokoje tiše vplul Bill.
„Co to má znamenat?“ zeptala jsem se a snažila se zachovat klidný tón, ačkoliv každý nerv v mém těle křičel hrůzou.
„Jsem nervózní,“ odpověděl chladně a málem mě tím rozesmál. „Pam musela odjet do Transfusie. Zavolala mi, abych ji tu vystřídal.“
„Proč?“
Bill se posadil na židli v rohu. V pokoji bylo šero, ale závěsy na oknech jsem úplně nezatáhla, takže dovnitř pronikala trocha světla bezpečnostní lampy. V koupelně zase svítila noční lampička, takže jsem rozpoznávala aspoň obrysy Billova těla a zhruba i rysy tváře. Jeho pokožka − stejně jako pleť ostatních upírů, na které jsem se podívala, slabounce zářila.
„Cleo nebyla k sehnání. Pam se jí nemohla dovolat,“ odpověděl Bill. „Eric odjel z klubu, aby si něco vyřídil, a Pam nechytila na telefonu ani jeho. Nechal jsem mu ale vzkaz na záznamníku, takže mi určitě zavolá. Větší starosti mi dělá Cleo. Že nezvedá telefon.“
„Pam a Cleo jsou kamarádky?“
„Ne, vůbec ne,“ řekl Bill věcným tónem. „Ale Pam se jí do toho jejího obchodu s celonočním provozem vždycky dovolá. Cleo pokaždé zvedá telefon.“
„Proč se jí vlastně Pam snažila dovolat?“ zeptala jsem se.
„Volají si každou noc,“ odpověděl Bill. „Cleo pak zase volá Arle. Je to takové řetězové spojení. Neměly by ho přerušovat, zvlášť ne teď.“ V tom okamžiku Bill vstal tak rychle, že jsem skoro nezaznamenala jeho pohyb. „Poslouchej,“ zašeptal. Jeho hlas se nesl vzduchem lehce jako průsvitná křídla noční můry. „Slyšela jsi to?“
Neslyšela jsem ani ťuk. Zůstala jsem klidně ležet pod přikrývkou a toužila, aby tohle všechno zmizelo. Vlkodlaci, upíři, problémy, souboje… Tolik štěstí jsem ale neměla. „Co jsi slyšel?“ zeptala jsem se, ale pak už jsem zůstala stejně zticha jako on. Jenomže moje snaha byla už od počátku odsouzená k neúspěchu.
„Někdo sem jde,“ řekl Bill.
Hned nato jsem zaslechla tichounké zaťukání na dveře.
Shodila jsem ze sebe přikrývka a vstala z postele. Samým strachem jsem nemohla najít pantofle, takže jsem se vydala ke dveří bosá. Vzduch byl chladný a naleštěná dřevěná podlaha mě studila do chodidel, protože jsem ještě nezapnula topení.
„Otevřu,“ ozval se Bill a v mžiku stál u dveří, aniž bych si všimla, že k nim přešel.
„Ježíši Kriste a Panenko Marie,“ zamumlala jsem a vykročila za ním. Uvažovala jsem, kde může být Amelia. Spí nahoře, nebo na pohovce v obývacím pokoji? Doufala jsem, že jen spí. Strach mi byl schopen nakukat, že je mrtvá.
Bill tiše proletěl potemnělým domem, z chodby se dostal do obývacího pokoje (který stále voněl popcornem), dorazil k hlavním dveřím a podíval se ven špehýrkou. Z nějakého důvodu mi to připadalo legrační. Musela jsem si zakrýt pusu dlaní, abych se nezačala chichotat.
Nikdo se přes špehýrku nepokusil Billa zastřelit. Nikdo nezkusil vyrazit dveře. Nikdo nezačal křičet.
V tichu, které se stále protahovalo, mi naskakovala husí kůže. Ani jsem si nevšimla, že Bill zase stojí vedle mě. Ale jeho chladný hlas jsem uslyšela těsně vedle ucha. „Je to mladá žena. Má krátké vlasy, obarvené na světlo nebo úplně na bílo. U kořínků jsou tmavé. Je to normální smrtelnice. Hubená a vystrašená.“
Nebyla v tom sama.
Usilovně jsem pátrala v paměti, kdo by ta noční návštěvnice mohla být. Náhle mě napadla možná odpověď. „Frannie!“ vydechla jsem. „Quinnova sestra. Aspoň myslím.“
„Pusťte mě dovnitř,“ ozval se dívčí hlas. „Prosím, pusťte mě dovnitř.“
Připomínalo mi to duchařský příběh, který jsem jednou četla. Polil mě studený pot.
„Musím vám říct, co se stalo s Quinnem,“ zavolala Frannie a já jsem už neváhala ani vteřinu.
„Otevři dveře,“ požádala jsem klidně Billa. „Musíme ji pustit dovnitř.“
„Je to člověk,“ pronesl Bill tázavě, jako kdyby se mě chtěl zeptat: „Můžou s ní být problémy?“ Ale hned nato odemkl dveře.
Nebudu tvrdit, že Frannie do domu přímo vpadla, ale rozhodně se nezdržovala tím, že by za sebou zavřela. Neudělala na mě dobrý první dojem. Šířila kolem sebe vztek a špatnou náladu. Příjemné chování si zřejmě šetřila na výjimečné příležitosti. Jenomže když po výbuchu v Rhodes seděla v nemocnici vedle Quinnovy postele, poznala jsem ji o trochu líp. Neměla to v životě snadné, takže se upnula k bratrovi.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se, když Frannie doklopýtala k nejbližší židli a posadila se na ni.
„Takže tu máte upíra,“ poznamenala. „Můžu dostat sklenici vody? Potom vám povím, co po mně chtěl Quinn.“
Odběhla jsem do kuchyně a na chvíli tam rozsvítila, abych jí připravila pití. Když jsem se ale vrátila do obýváku, nechali jsme zhasnuto.
„Kde máte auto?“ zeptal se Bill.
„Rozbilo se mi asi míli odsud,“ odpověděla Frannie. „Ale nemohla jsem tam čekat. Zavolala jsem odtahovou službu a nechala klíče v zapalování. Doufám, že ho odtáhnou ze silnice, a to hodně daleko.“
„Povězte mi, co se děje. Hned,“ prohlásila jsem.
„Chcete slyšet krátkou verzi, nebo dlouhou?“
„Krátkou.“
„Míří sem několik upírů z Vegas, kteří chtějí ovládnout Louisianu.“
Měla jsem pocit, že v pokoji vybuchla bomba.