Jdi na obsah Jdi na menu
 


11.kapitola

4. 1. 2013

 Billův hlas byl ostrý jako břitva. „Kde? Kdy? Kolik jich je?“

„Už se jim podařilo odklidit z cesty několik šerifů,“ odpověděla Frannie a z jejích slov jsem vycítila skrývané potěšení, že tak převratnou zprávu může doručit právě ona. „Menší skupiny se zbavují slabších upírů, ale jedna větší se mezitím srocuje kolem Transfusie, aby si to vyřídila s Ericem.“

Než Frannie dořekla větu, Bill už měl v ruce mobil a já jsem nemohla dělat nic jiného, než na něj zírat s otevřenou pusou. Příliš pozdě jsem si uvědomila, jak je Louisiana slabá, a dokonce se mi mihlo hlavou, jestli jsem tuhle pohromu svými úvahami nepřivolala.

„Jak se to vlastně seběhlo?“ zeptala jsem se Frannie. „A jak se do toho zamotal Quinn? Co se mu stalo? Poslal vás sem?“

Samozřejmě, že mě sem poslal,“ odpověděla, jako by ještě nikdy nepotkala nikoho hloupějšího. „Ví, že jste k Ericovi připoutaná, a proto patříte k jejich terči. Upíři z Las Vegas sem dokonce poslali někoho, kdo vás měl prověřit.“

Jonathan!

„Tím chci říct, že si dělali přehled o Ericově majetku a zahrnuli do něj i vás.“

„Proč se o to Quinn staral?“ zeptala jsem se. Neřekla jsem to sice nejjasněji, ale Frannie určitě pochopila, co tím myslím.

„Naše matka. Naše zatracená, mizerná, vyšinutá matka,“ prohlásila Frannie zatrpkle. „Víte, že ji v Coloradu zajali a zneužili nějací lovci, ne? Už je to nejmíň sto let.“ Ve skutečnosti se to přihodilo asi před devatenácti lety. Právě při této události byla počata Frannie.

„Quinn ji zachránil a všechny ty mizery zabil, i když byl ještě malý. Místní upíři mu pomohli zbavit se těl a odnést matku pryč, a on jim za to zůstal zavázaný.“

Smutný příběh Quinnovy matky jsem znala. V té chvíli jsem už horečně přikyvovala, celá natěšená, že konečně uslyším něco nového.

„Dobře. Pak máma čekala mě,“ pokračovala Frannie a propalovala mě vzdorovitým pohledem. „Porodila mě, ale už nikdy nepřišla úplně k rozumu, takže život s ní nebyl žádná selanka, chápete? Quinn mezitím splácel upírům svůj dluh při zápasech.“ (Představte si Gladiátora, jak zápasí s bytostmi dvojí podstaty v jejich zvířecí podobě). „Už nikdy nepřišla úplně k rozumu,“ zopakovala. „A pořád se to zhoršovalo.“

„Chápu,“ odpověděla jsem a snažila se mluvit klidně. Bill se tvářil, jako kdyby měl sto chutí s Frannií zatřást, aby své vyprávění zrychlila. Zavrtěla jsem hlavou.

„Dobře. Nakonec jsme ji přestěhovali kousek od Las Vegas do pěkného ústavu, který zaplatil Quinn. Byl to jediný pečovatelský ústav pro lidi, jako je moje máma.“ Domov pro šílené tygřice? „Máma jim ale utekla, zabila nějakou turistku, ukradla jí šaty, svezla se do Las Vegas a tam si nabrnkla chlapa. Toho taky zabila. Potom mu sebrala všechny věci i peníze a sázela, dokud jsme nezjistili, kde je.“ Frannie ztichla a zhluboka se nadechla. „Quinn se v té době ještě úplně neuzdravil z toho zranění v Rhodes, a tohle ho málem zabilo.“

„Ne!“ Tušila jsem, že rozhodující část celého vyprávění mě teprve čeká.

„Přesně tak. Co z toho je horší, že? Útěk, nebo vražda?“

Ti turisté by na to zřejmě měli vlastní názor.

Mlhavě jsem si uvědomila, že do obývacího pokoje vešla Amelia. Očividně ji vůbec nepřekvapovalo, že tu vidí Billa. Takže musela být vzhůru, když Pam odešla a vystřídal ji Bill. Quinnovu sestru neznala, ale nepřerušila ji.

„V Las Vegas působí ohromný upíří kartel. Mají ohromné zisky,“ pokračovala Frannie. „Našli mámu dřív, než ji vypátrala policie. Znovu po ní všechno napravili. Ukázalo se, že ústav ve Whispering Palms, odkud utekla, dal vědět všem nadpřirozeným bytostem v okolí, aby po ní začaly pátrat. Než jsem se dostala do kasina, kde ji chytili, upíři Quinna varovali, že se jeho dluh navýšil, protože zase celý malér zahladili. Řekl jim, že se právě zotavuje ze zranění a nemůže pro ně začít zápasit. Místo toho mu tedy navrhli, že si mě nechají a udělají ze mě štětku, která bude darovat krev, aby uspokojila přijíždějící upíry. Quinn toho upíra, co mu to navrhl, málem zabil.“

Samozřejmě! S Billem jsme si vyměnili výmluvné pohledy. Nabídka těch upírů, že u sebe Frannii „zaměstnají“, měla Quinna přinutit, aby přistoupil na všechny jejich požadavky.

„Potom mu řekli, že se dozvěděli o jednom slabém království, které se dá snadno obsadit. Mysleli tím Louisianu. Quinn na to namítl, že by ji šlo získat mnohem snáz − kdyby se král Nevady oženil se Sophie-Anne. Ve své nynější situaci by proti tomu nemohla nic namítat. Ukázalo se ale, že král tam byl s námi. Prohlásil, že nenávidí mrzáky a že by si nikdy nevzal upírku, která zavraždila předchozího manžela, přestože má vlastní lákavé království a k němu ještě Arkansas.“ Sophie-Anne totiž vládla nejen Louisianě, ale po tom, co ji soud zprostil obžaloby z vraždy jejího manžela, krále Arkansasu, spravovala i tento stát. Kvůli bombovému útoku neměla možnost uplatnit svůj nárok na Arkansas oficiálně, ale byla jsem si jistá, že to má na seznamu úkolů a podnikne pro to veškeré kroky, hned jak jí dorostou nohy.

Bill odklopil kryt mobilu a namačkal číslo. Ať už volal komukoliv, nikdo se mu neohlásil. Tmavé oči mu rozezleně plály. Byl jako na trní. Naklonil se a vzal do ruky meč, který si předtím opřel o pohovku. Zjevně přišel po zuby ozbrojený. Takovéhle věci jsem totiž v kůlně neschovávala.

„Budou nás chtít odstranit co nejrychleji a nejtišeji, aby média nic nezaznamenala. Potom vyrukují s falešným vysvětlením, proč známí upíři zmizeli a proč se na jejich místa dostali úplní cizinci,“ řekl Bill. „Vy − jakou roli v tom všem hraje váš bratr?“

„Přinutili ho, aby jim prozradil, kolik vás je a co všechno ví o situaci v Louisianě,“ řekla Frannie. Aby všemu nasadila korunu, rozplakala se. „Nechtěl to udělat. Zkoušel s nimi smlouvat, ale upíři ho dostali tam, kde ho chtěli mít.“ V té chvíli Frannie vypadala o deset let starší než ve skutečnosti. „Bezpočtukrát se snažil zavolat Sookii, ale upíři ho hlídali. Kromě toho se bál, aby je k ní nezavedl. Stejně si ale našli cestu. Jakmile zjistil, k čemu se chystají, odhodlal se zariskovat a poslat mě za vámi, čímž nás oba ohrozil. Měla jsem štěstí, že se mi podařilo sehnat někoho, kdo k vám dojel pro moje auto.“

„Měli jste mi zavolat, napsat nebo tak něco.“ Ačkoliv jsme vězeli v obrovských problémech, nedokázala jsem potlačit roztrpčení.

„Nechtěl vám prozrazovat, jak je to zlé. Tvrdil, že byste se určitě pokusila nějak mu pomoct, ale z tohohle maléru není žádné východisko.“

„To je jasné, že bych se mu pokusila pomoct,“ prohlásila jsem. „Tak to prostě chodí, když se někdo ocitne v úzkých.“

Bill mlčel, ale cítila jsem, že ze mě nespouští oči. Jeho jsem také zachránila, když se ocitl v potížích. Občas lituju, že jsem to udělala.

„Proč je váš bratr ještě pořád u nich?“ zeptal se zostra. „Poskytl jim informace. Jsou to upíři. K čemu ho ještě potřebují?“

„Přivezou ho s sebou, aby mohl vyjednávat s ostatními nadpřirozenými bytostmi. Jde jim o vlkodlaky,“ odpověděla Frannie nezvykle upjatě, takže vypadala jako šéfova oddaná sekretářka. Protože její rodiče byli člověk a měňavec, neměla žádné zvláštní schopnosti, které by jí poskytly nějakou výhodu nebo tajný trumf. Po tváři měla rozmazanou řasenku a nehty na rukou úplně okousané. Vypadala hrozně.

Teď ale nebyl čas strachovat se o Frannii. Upíři z Las Vegas se chystali ovládnout Louisianu.

„Co máme dělat?“ zeptala jsem se. „Amelie, podívala ses na dvůr za domem i před ním? Máme tam ještě auta?“ Amelia rázně přikývla. „Bille, zavolal jste do Transfusie a ostatním šerifům?“

Bill přikývl. „Cleo mi nezvedla telefon. Arla se mnou mluvila a řekla, že už se o útoku dozvěděla. Klidí se jim z cesty a snaží se dostat do Shreveportu. Má s sebou šestici upírů ze svého hnízda. Od té doby, co Gervaise zahynul, se o královnu stará jeho skupina. Vede je Booth Crimmons. Ten mi řekl, že v noci se Sophií-Anne nebyl, ale nechal u ní a u Sigeberta svého potomka. Jmenuje se prý Audrey. Teď mu ale nikdo nebere telefon. A neozývá se dokonce ani královnin zástupce, kterého Sophie-Anne vyslala do Little Rocku v Arkansasu.“

Všichni jsme zůstali jako oněmělí. Nedokázali jsme si představit, že by panovnice mohla definitivně odejít ze světa.

Bill se viditelně zachvěl. „Takže,“ pokračoval, „můžeme zůstat tady, nebo pro vás tři najít nějaké jiné místo v bezpečí. A až tam budete, musím co nejdřív sehnat Erica. Jestli má přežít, bude se mu hodit každá ruka.“

Někteří z ostatních šerifů už museli být mrtví. Eric možná zemře dnes v noci. Když jsem si to uvědomila, měla jsem pocit, jako kdyby mě někdo praštil pěstí do obličeje. Zprudka jsem zalapala po dechu a snažila se zůstat pevně stát na nohou. Nic podobného jsem si nemohla připustit.

„Všechno zvládneme,“ prohlásila rozhodně Amelia. „Určitě jste úžasný bojovník, Bille, ale my také nejsme úplně bezmocné. Dokážeme se ubránit.“

Nechtěla jsem zpochybňovat Ameliiny čarodějnické schopnosti, ale ubránit bychom se nedokázaly. Přinejmenším ne upírům.

Bill poodešel stranou a nahlédl do chodby vedoucí k zadnímu vchodu. Zaslechl cosi, co nedolehlo k našim lidským uším. Za okamžik jsem zaslechla známý hlas.

„Bille, pusť mě dovnitř! Čím dřív, tím líp.“

„To je Eric,“ řekl Bill s ohromnou úlevou a vyrazil ke dveřím takovým tempem, že jsem jeho obrysy na okamžik viděla rozmazaně. Eric stál venku. Pocítila jsem obrovskou úlevu. Nezemřel. Všimla jsem si, že je neupravený. Tričko měl roztržené a šel naboso.

„Odřízli mě od klubu,“ oznámil nám, když s Billem prošli chodbou a ocitli se u nás. „Jít ke mně domů by bylo nebezpečné, protože bych tam zůstal sám. Nemohl jsem se nikomu dovolat, ale dostal jsem tvůj vzkaz, Bille. Sookie, přišel jsem tě požádat, jestli bych nemohl zůstat u tebe.“

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem automaticky, ačkoliv jsem si to měla lépe promyslet. „Možná bychom ale měli radši jít…“ Chystala jsem se navrhnout, abychom odešli k Billovi a zkrátili si cestu přes hřbitov. Jeho dům byl větší, a kdyby nastaly problémy, měl u sebe víc místa pro upíry. Od chvíle, kdy Frannie skončila své vyprávění, jsme ji nesledovali. Jakmile nám všechno vypověděla, otřepala se a začala uvažovat o katastrofě, která se na nás řítila.

„Musím odsud zmizet,“ prohlásila. „Quinn mi řekl, abych tu zůstala, ale vy jste…“ Postupně zvyšovala hlas. Nakonec vstala, vyděšeně se rozhlédla a všechny svaly na krku se jí napnuly. „Frannie,“ oslovil ji Bill a vzal jí hlavu do obou dlaní. Sotva se jí podíval do očí, Frannie ztichla. „Zůstanete tady, vy blázínku, a uděláte všechno, co vám Sookie řekne.“

„Dobře,“ odpověděla Frannie klidně.

„Díky,“ řekla jsem. Amelia upírala na Billa zděšený pohled. Zřejmě ještě nikdy neviděla žádného upíra, jak využívá své kouzlo. „Dojdu si pro brokovnici,“ prohodila jsem, ale než jsem se stačila pohnout, Eric se otočil ke skříni u hlavních dveří. Sáhl do ní, vytáhl zbraň a s pobaveným výrazem se ke mně otočil, aby mi ji podal. Naše pohledy se setkaly.

Eric si vzpomněl, kde jsem ji měla schovanou. Zjistil to v době, kdy kvůli ztrátě paměti bydlel u mě.

Když se mi od něj konečně podařilo odtrhnout oči, všimla jsem si Ameliina zamyšleného, nejistého výrazu. Přestože u mě bydlela jen krátce, došla jsem k závěru, že tenhle pohled u ní nemám ráda. Znamenal, že se chystá sdělit svůj názor, který se mi určitě nebude líbit.

„Copak tu vážně vyšilujeme kvůli tomuhle?“ zeptala se řečnicky. „Možná panikaříme úplně bezdůvodně!“

Bill se na ni podíval, jako kdyby se právě proměnila v paviána. Quinnově sestře bylo zjevně všechno úplně jedno.

„Poslyšte, proč by chtěl někdo napadnout zrovna nás?“ pokračovala Amelia s lehkým sebestředným úsměvem. „Nebo spíš tebe, Sookie? Po mně totiž upíři asi nepůjdou. Když si to ale odmyslím, proč by se sem obtěžovali? Nejsi součástí obrany místních upírů. Jaký by mohli mít důvod, aby tě chtěli zajmout nebo zabít?“

Eric během Ameliina projevu obcházel okna a dveře a vrátil se ve chvíli, kdy končila. „Co se stalo?“ zeptal se.

„Amelia mi vysvětluje, že upíři nemají během útoku na Louisianu žádný důvod, aby se mě snažili chytit.“

„Samozřejmě, že sem přijdou,“ prohlásil Eric a zadíval se na Amelii pouze koutkem jednoho oka. Na chvíli pak ulpěl pohledem na Frannii, uznale pokýval hlavou a postavil se k jednomu z oken v obývacím pokoji, aby se podíval ven. „Mezi mnou a Sookií existuje krevní pouto.“

„Bezva,“ řekla rozhořčeně Amelia. „Díky, Ericu! Navedl jste je přímo sem.“

„Amelie, cožpak nejste mocná čarodějnice?“

„Ano, to jsem,“ odpověděla váhavě.

„Nemá snad váš bohatý otec v Louisianě velký vliv? Neučila jste se u mocné čarodějnice?“

Někdo si tu zjišťoval informace na internetu. Zdá se, že Eric a Copley Carmichael měli něco společného.

„Dobře,“ připustila Amelia. „Ano, pokud by nás zajali, pomohli by si tím. Jenže kdyby sem nepřišel Eric, my tři bychom se podle mě vůbec nemusely bát, že nám hrozí nějaká tělesná újma.“

„Ráda bys věděla, jestli nám nehrozí nebezpečí už teď?“ řekla jsem. „Upíři? Vzrušení? Žízeň po krvi?“

„Mrtvé jsme jim k ničemu.“

„Nehody se občas stávají,“ poznamenala jsem a Bill si odfrkl. Zaletěla jsem k němu udiveným pohledem, protože jsem od něj tenhle běžný, u lidí naprosto normální zvuk nikdy neslyšela. Bill se těšil na boj a měl vyceněné špičáky. Frannie na něj stále omámeně zírala, aniž změnila výraz v obličeji. Kdyby existovala sebemenší naděje, že zůstane klidná a bude s námi spolupracovat, poprosila bych ho, aby ji toho kouzla zbavil. Líbilo se mi, že je Frannie konečně v klidu a zticha, ale litovala jsem, že kvůli tomu ztratila svobodnou vůli.

„Proč Pam odjela?“ zeptala jsem se.

„V Transfusii bude užitečnější. Ostatní se shromáždili právě tam. Kdyby je ti cizáci obklíčili, Pam mi dá vědět. Udělal jsem hloupost, že jsem tam všechny svolal. Měl jsem jim říct, ať se naopak co nejvíc rozptýlí.“ Z Ericova pohledu jsem pochopila, že podobnou chybu už nikdy neudělá.

Bill se postavil k oknu a zaposlouchal se do nočních zvuků. Pak se podíval na Erica a zavrtěl hlavou. Nikdo venku zatím nebyl.

V té chvíli se rozezvonil Ericův mobil. Eric stiskl tlačítko pro příjem hovoru a chvíli poslouchal. „To je dobře,“ řekl a zavěsil.

„Většina ostatních je v klubu,“ oznámil Billovi. Ten přikývl.

„Kde je Claudine?“ zeptal se mě.

„Nemám ponětí.“ Proč Claudine občas přicházela, když jsem se dostala do problémů, a jindy zase ne? Unavovala jsem ji snad? „Podle mě se ale neobjeví, protože tu mám vás. Nepřispěchá sem, aby mě ochránila, dokud ji ty a Eric budete chtít sníst.“

Bill ztuhl. Jeho zbystřený sluch cosi zaznamenal. Otočil se a vyměnil si s Ericem dlouhý výmluvný pohled. „Tuhle společnost bych si nevybral,“ poznamenal klidným hlasem. „Ale ukážeme jim, co v nás je. Těch tří je mi líto,“ dodal a podíval se na mě spalujícím pohledem. Byla to láska? Nebo smutek? Jeho tichá mysl mi neposkytla sebemenší vodítko, takže jsem to nedokázala určit.

„Ještě neležíme v hrobech,“ odpověděl Eric stejně klidně.

Mezitím jsem už i já zaslechla zvuk aut, která se blížila po příjezdové cestě. Amelia podvědomě vyjekla strachy a Frannie vytřeštila oči ještě víc než předtím, ale jinak zůstala sedět na židli jako ochromená. Eric a Bill se pohroužili do sebe.

Auta zastavila před domem a k uším nám dolehl zvuk otevírajících se a zavírajících se dveří. Kdosi došel hlavnímu vchodu.

Ozvalo se ostré zaklepání. Nepřicházelo však od hlavních dveří, ale od dřevěných sloupů, které podpíraly stříšku na verandě.

Opatrně jsem se k ní vydala, ale Bill mě chytil za paži a zastoupil mi cestu. „Kdo je tam?“ zvolal a odtáhl mě skoro o metr dozadu.

Očekával, že někdo rozrazí dveře a vtrhne dovnitř.

Nic se však nestalo.

„To jsem já, Victor Madden,“ ozval se veselý hlas.

Fajn! Tak tohle jsem tedy nečekala. A už vůbec ne Eric, který na okamžik zavřel oči. Že je to skutečně Victor Madden, mu prozradila spousta věcí, ale ani o jednu z nich se se mnou nepodělil.

„Znáš ho?“ zeptala jsem se šeptem Billa.

„Ano. Setkal jsem se s ním,“ odpověděl, ale nepřidal k tomu žádné podrobnosti a opět se ponořil do svých úvah. Ještě nikdy jsem tolik netoužila zjistit, co si někdo jiný myslí. Ticho mi začínalo lézt na mozek.

„Přicházíte v dobrém, nebo ve zlém?“ zavolala jsem.

Victor se rozesmál. Jeho smích působil příjemně − stejně bodře, jako kdyby říkal: „Směju se s vámi, ne vám.“

„To je skvělá otázka, kterou můžete zodpovědět jen vy,“ řekl. „Mám tu čest mluvit se slavnou telepatkou Sookií Stackhouseovou?“

„Máte tu čest mluvit se servírkou Sookií Stackhouseovou,“ opáčila jsem ledově. Hned nato jsem ale zaslechla hrdelní zavrčení, které vydávalo jakési zvíře. Velké zvíře.

Srdce mi téměř puklo hrůzou.

„Kouzla vydrží,“ šeptala si jako o závod Amelia. „Kouzla vydrží. Kouzla vydrží.“ Billovy tmavé oči na mě spočinuly a v jeho pohledu se bleskurychle vystřídalo několik výrazů. Frannie se tvářila nechápavě a odtažitě, ale pohledem visela na dveřích. Také ten zvuk zaslechla.

„Quinn je tam s nimi,“ pošeptala jsem Amelii, protože byla poslední, kdo si to neuvědomil.

„On stojí na jejich straně?“ zeptala se.

„Drží jeho matku,“ připomněla jsem jí. Znechucením se mi zvedal žaludek.

„A my zase jeho sestru,“ namítla Amelia.

Eric se tvářil stejně zamyšleně jako Bill, ale ve skutečnosti se dívali jeden na druhého. Vůbec bych se nedivila, kdyby spolu celou dobu vedli dlouhý telepatický rozhovor beze slov. Něco podobného jsem už u upírů viděla.

Jejich hloubavé mlčení nebylo dobrým znamením. Dalo se z něj vyčíst, že se ještě nerozhodli, co uděláme a kam se vrtneme.

„Můžeme jít dál?“ zeptal se ten okouzlující hlas. „Nebo chcete, abychom se setkali s jedním z vás tváří v tvář? Zdá se, že váš dům chrání několik pojistek.“

Amelia vítězoslavně zvedla pokrčenou paži a zaťala ruku v pěst. „Ano!“ vyjekla a zazubila se na mě.

Na troše oprávněné sebechvály by nebylo nic špatného, kdyby nepřišla v tak špatnou chvíli. Usmála jsem se na ni, přestože právě teď mi to šlo hodně ztuha.

Po posledním pohledu, který si Eric vyměnil s Billem, se oba upíři poněkud uvolnili. Eric se ke mně otočil, zlehka mě políbil na rty a dlouze se mi zadíval do tváře. „Nechá tě na pokoji,“ řekl. Uvědomila jsem si, že spíš než ke mně mluví sám k sobě. „Na to, aby o tebe přišel, jsi příliš cenná.“

Potom otevřel dveře.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář