5.kapitola
Eric se otočil a vlastním tělem vyplnil okénko, aby střelci znemožnil znovu zamířit na cíl, ale v tu chvíli ho zasáhla rána do týla. Na děsivou chvilku znovu dopadl na sedadlo, bledý jako stěna, a po bílé pokožce mu pomalu stékala tmavá krev. Vykřikla jsem, jako kdyby mě mohl zachránit hlasitý řev, a viděla jsem, že na mě míří hlaveň pistole a že se střelec naklání dovnitř přes Erica, aby lépe zacílil.
Ale bylo to od něj bláhové. Eric ho popadl za zápěstí a zkroutil mu je. Tentokrát tiše vyjekl i „policista“ a volnou rukou hrábl po Ericovi. Spadla na mě zbraň. Asi jsem dítě Štěstěny, protože při dopadu kupodivu nevystřelila. V pistolích se nevyznám, ale tahle byla velká a čišela z ní smrt. Popadla jsem ji do ruky, zvedla hlaveň a zamířila na útočníka.
Zůstal stát jako přimražený − polovinu těla, nakloněnou přes okénko, měl uvnitř vozu a druhou polovinu venku. Eric mu už zlomil ruku a dál mu svíral zápětí. Kdyby měl ten hlupák víc rozumu, měl by mnohem větší strach z upíra, který ho držel jako v kleštích, než ze servírky, která na něj sice míří pistolí, ale nemá tušení, jak ji použít. Vlkodlakovu pozornost však plně ovládla pistole.
Byla jsem přesvědčená, že kdyby dálniční policie začala příliš rychlé řidiče střílet, místo aby jim napařovala pokuty, určitě by se mi to už doneslo.
„Kdo jste?“ zeptala jsem se. Nikdo by mi nemohl mít za zlé, že se mi trochu chvěl hlas. „Kdo vás poslal?“
„Uložili mi to!“ vyhrkl vlkodlak a zalapal po dechu. Měla jsem teď trochu času prohlédnout si ho zevrubněji a zjistila jsem, že má na sobě nefalšovanou policejní uniformu v náležité barvě a doplňuje ji správná čepice. Kalhoty k ní ale nepatřily.
„Kdo jsou ‚oni‘?“ zeptala jsem se.
Náhle se do vlkodlakova ramene zakously Ericovy vytažené špičáky. A přes své zranění pak upír kousek po kousku zatáhl téměř celého falešného policistu okénkem dovnitř. Připadalo mi spravedlivé, že se Ericovi dostalo trochu krve, potom co své tolik ztratil. Útočník se rozeřval.
„Nedovolte mu, aby mě přeměnil v jednoho z nich!“ prosil mě úpěnlivě.
„To byste ještě mohl mluvit o štěstí,“ řekla jsem. Ne že bych přeměnu v upíra považovala za bůhvíjaké terno, ale vsadila bych krk, že Eric má v zásobě ještě mnohem horší věci.
Vystoupila jsem z auta, protože jsem usoudila, že nemá smysl Erica přemlouvat, aby vlkodlaka pustil. Ve stavu, kdy ho ovládla neutuchající touha po krvi, by mě rozhodně neposlechl. Moje rozhodnutí vyplynulo ze silného pouta, které mě s Ericem spojovalo. Těšilo mě, že si to užívá a že se mu dostává krve, kterou potřebuje. Dovádělo mě k zuřivosti, že se mu někdo pokusil ublížit. A protože oba tyhle pocity zapadaly do mé nynější citové výbavy, bylo mi naprosto jasné, čemu za to vděčím.
Kromě toho mi už v autě začínalo být příliš těsno, protože kromě Erica se v něm ocitl také skoro celý vlkodlak.
Pustila jsem se podél krajnice k vozu, kterým přijel ten útočník a z něhož se nakonec vyklubalo (což mě nijak nepřekvapilo) obyčejné bílé auto s načerno nainstalovaným majáčkem. Za celou dobu kolem mě naštěstí neprojelo žádné vozidlo. Zhasla jsem světla a pak jsem mačkala všechny možné knoflíky, které jsem uvnitř našla, dokud se mi nepodařilo vyřadit z provozu i blinkry a rozsvícený majáček. Teď už jsme konečně nebili tolik do očí. Eric vypnul všechna světla na svém chevroletu hned poté, co na nás ten falešný policista zaútočil.
Bleskově jsem si prohlédla vnitřek bílého auta, ale žádnou obálku nadepsanou „Fakta o tom, kdo mě najal, pro případ, že budu přistižen“ jsem nenašla. Potřebovala jsem nějaké vodítko. Kdybych tak objevila aspoň nějaký papírek s narychlo naškrábaným telefonním číslem, které bych si pak mohla vyhledat v obráceném telefonním seznamu! Kéž bych věděla, kdo má tenhle útok na svědomí! Gauneři. Doplahočila jsem se zpátky k Ericovu vozu a v reflektorech projíždějícího kamionu jsem zpozorovala, že z okna vedle sedadla pro řidiče už netrčí žádné nohy. Díky tomu byl teď Ericův Chevrolet Corvette ještě nenápadnější. Ale potřebovali jsme se odsud dostat.
Jukla jsem do auta a zjistila, že je prázdné. Jedinou stopu po výjevu, který se tu před chvílí odehrál, představovala krvavá šmouha na Ericově sedadle. Okamžitě jsem z kabelky vylovila papírový ubrousek, plivla na něj a krev vyčistila. Nebylo to bůhvíjak elegantní řešení, ale neminulo se účinkem.
Náhle se Eric ocitl vedle mě a já jsem měla co dělat, abych nevyjekla. Ještě z něj sálalo vzrušení z nenadálého útoku. Doslova mě přišpendlil k boku auta, vzal mi hlavu do dlaní a trochu ji naklonil do náležitého úhlu, aby mě mohl políbit. Zaplavila mě prudká vlna touhy a málem jsem řekla: „Zatraceně, okamžitě se mě zmocni, ty obrovský Vikingu.“ Nemluvilo by však ze mě jenom naše vzájemné krevní pouto, ale také vzpomínka na dobu, kdy byl Eric tak úžasný v posteli. Ale vzpomněla jsem si na Quinna a s nezměrným úsilím jsem se odtáhla od Ericových rtů.
V prvním okamžiku jsem si pomyslela, že mě nepustí, ale nakonec mě pustil z pevného sevření. „Ukaž mi to,“ řekla jsem nejistě a odsunula mu límeček, abych se podívala na ránu, kterou mu způsobila vlkodlakova kulka. Byla už skoro zahojená, ale košili měl ještě vlhkou od krve. „Co to znamenalo?“ zeptal se mě. „To byl nějaký tvůj nepřítel?“
„Nemám tušení.“
„Vystřelil na tebe,“ řekl Eric, jako kdybych byla poněkud slabomyslná. „Šel po tobě.“
„Ale co když mě napadl, aby ublížil tobě? Co když chtěl mou smrt hodit na tebe?“ Už mě strašně unavovalo, že jsem neustále terčem nějakých spiknutí, takže jsem se snažila samu sebe přesvědčit, že tenhle útok směřoval proti Ericovi. Náhle mě něco napadlo, a tak jsem se Erica okamžitě zeptala: „Jak nás našli?“
„Někdo věděl, že se v noci budeme vracet do Bon Temps,“ odpověděl Eric.
„Někdo věděl, že jsem v autě.“
„Niall to být nemohl,“ prohlásila jsem, ale hned nato jsem se znovu zamyslela nad svým náhlým záchvatem loajality vůči nově nalezenému samozvanému pradědovi. Jak to můžu vědět? Nešlo mi to do hlavy. Připadalo mi zvláštní, že vlastně nevím, co si mám myslet.
Ale nevěřila jsem, že by mi Niall lhal.
„Myslím si, že víly v tom prsty nemají,“ prohlásil Eric. „Cestou si o tom radši ještě promluvíme. Tady se není radno zdržovat.“
Měl pravdu. Netušila jsem, kam Eric odklidil tělo, a vlastně mě to ani nezajímalo. Ještě před rokem by mě ale představa, že za sebou někde u dálnice ve spěchu necháváme mrtvolu, úplně zničila. Teď jsem byla hlavně šťastná, že kdesi v lese leží ten útočník, a ne já.
Byla jsem mizerná křesťanka, ale zato se mi docela dobře dařilo unikat smrti.
Jeli jsme tmou a já jsem uvažovala o propasti, která že je přímo přede mnou a čeká, až udělám poslední osudový krok. Připadalo mi, že na jejím okraji stojím úplně opuštěná a bez pomoci. A že stále obtížněji rozlišuju, co je správné a co ne, a chci věřit tomu, co mi víc vyhovuje. Skutečně jsem ještě přesvědčená, že mě Quinn neopustil, i když mi to mozek nemilosrdně vymlouvá? Cožpak by se mi neozval, kdyby mě ještě považoval za svou přítelkyni? Nemám snad stále slabost pro Erica, který se se mnou miloval jako vlak, který se řítí do tunelu? Neměla jsem dostatek důkazů, že by mě Eric dokázal ochránit mnohem líp než všichni ostatní muži, které znám?
Nedokázala jsem v sobě najít tolik energie, abych se nad sebou nezhrozila.
Pokud se přistihnete, že si začínáte vybírat milence podle toho, jestli by vás uměli ochránit, máte už jen krůček k tomu, abyste si volili partnera podle toho, jestli má takovou genetickou výbavu, kterou byste rádi viděli u svých potomků. A jestliže by existovala naděje, že bych mohla přivést na svět Ericovo dítě (což je pomyšlení, které mi působí chvění po těle), ocitl by se na prvním místě seznamu možných kandidátů na případného otce − na seznamu, který jsem si nikdy v životě vědomě nesestavovala. Viděla jsem samu sebe jako pávici hledající páva s největšími a nejbarevnějšími ocasními péry nebo jako vlčici čekající na vůdce smečky (nejsilnějšího, nejbystřejšího a nejstatečnějšího samce), až se s ní spáří.
Fajn, tak jsme se dostatečně nasmáli! Jsem žena. Snažím se být dobrou ženou. A musím najít Quinna, protože jsem se pro něj rozhodla… Vlastně…
Ne, už žádné dohadování!
„Na co myslíš, Sookie?“ ozval se ze tmy Ericův hlas. „Při tom přemýšlení se ti tak rychle mění výraz v obličeji, že už to vůbec nestačím sledovat.“
Pomyšlení, že mě vidí i ve tmě, a navíc ze mě nespouští oči za jízdy, kdy by měl dávat pozor na cestu, mě podráždilo a vylekalo. A jakýsi vnitřní hlas jeskynní ženy, která se ve mně stále skrývá, mě upozornil, že je to ke všemu známka Ericovy nadvlády nade mnou.
„Ericu, prostě mě odvez domů. Mám nervy k prasknutí.“
Znovu se odmlčel. Možná se jenom zachoval moudře, možná ho dosud bolela hojící se rána.
„Ještě si o tom musíme promluvit,“ prohodil, když odbočoval na mou příjezdovou cestu. Zastavil před domem a otočil se ke mně, nakolik mu omezený vnitřek vozu dovoloval. „Sookie, trápí mě bolesti… Můžu…“ Naklonil se ke mně a přejel mi konečky prstů po tváři.
Tělo mě zradilo. Dole jsem pocítila pulzující tlak, a to bylo zlé. Normální člověk by neměl pociťovat vzrušení při představě, že se do něj někdo zakousne. To přece nejde, ne? Zaťala jsem ruce v pěst tak zprudka, že mě rozbolely dlaně, do nichž se mi zarývaly nehty.
Viděla jsem ho teď zřetelněji, protože interiér auta jasně ozařovalo vnitřní osvětlení. Eric byl mnohem bledší než obvykle. Náhle jsem si všimla, že mu z rány na krku začíná vylézat kulka. Eric se zapřel o sedadlo a zavřel oči. Kulka se milimetr po milimetru sunula ven a nakonec mi spadla do nastavené dlaně. Vzpomněla jsem si, jak mě kdysi Eric přinutil, abych mu vysála kulku z paže. Ha ha! Pěkně mě podvedl. Vyšla by úplně sama! Rozhořčení, které mě v tu chvíli zaplavilo, mi pomohlo vystřízlivět a znovu najít své někdejší staré já.
„Myslím, že to zpátky zvládneš,“ řekla jsem, přestože mě zmáhala neodolatelná touha naklonit se nad něj a nabídnout mu svůj krk nebo zápěstí. Ale zaťala jsem zuby a vystoupila z auta. „Můžeš se zastavit U Merlotta a dát si tam trochu krve z láhve, jestli ji tak nutně potřebuješ.“
„Máš srdce z kamene,“ řekl Eric, ale neznělo to zlostně ani uraženě.
„Mám,“ odpověděla jsem a usmála se na něj. „Buď opatrný, slyšíš?“
„Samozřejmě,“ odpověděl. „A rozhodně nebudu zastavovat žádnému policajtovi.“
Přinutila jsem se vejít do domu a už se za ním neohlédnout. Jakmile jsem se ocitla uvnitř a pevně za sebou zavřela dveře, okamžitě se mi ohromně ulevilo. Bohudík. Cestou z auta jsem se totiž musela strašně držet, abych se za Ericem neohlédla po každém kroku, kterým jsem se od něj vzdalovala. To naše krevní pouto už mě vážně dráždilo. Říkala jsem si, že jestli si nedám setsakramentský pozor, provedu nějakou hloupost, které budu nadosmrti litovat.
„Jsem žena, kdo je víc!“ zahalekala jsem, jako kdybych právě vystoupila z kresleného seriálu Griffinovi.
„Propánakrále, co ti je?“ ozvala se Amelia a já jsem nadskočila. Scházela ze schodů v noční broskvové košilce s krémovým krajkovým lemem a v županu stejné barvy. Nikdy neohrnovala nos nad nákupními zvyklostmi jiných lidí, ale ona sama si ve Wal-Martu nikdy nic nepořizovala.
„Mám za sebou perný večer,“ odpověděla jsem a sklopila oči, abych se na sebe podívala. Na modrém hedvábném tričku mi ulpěla jen trocha krve. Budu je muset namočit. „Tak co, jak to šlo tady?“
„Zavolala mi Octavia,“ řekla Amelia. Přestože se snažila mluvit klidně, cítila jsem z ní nervozitu.
„Tvoje učitelka?“ Ne, že bych zrovna hýřila ostrovtipem.
„Jo, právě ta.“ Sklonila se k podlaze pro Boba, který se u Amelie přímo zákonitě objevoval pokaždé, když ji něco rozrušilo. Přitiskla si ho na prsa a zabořila obličej do hustého kočičího kožichu. „Samozřejmě, že se o tom doslechla. A dokonce i po Katrině, která jí úplně změnila život, na mě musela vyrukovat s tím omylem.“ (Přesně takhle to Amelia nazývala − omyl.)
„Zajímalo by mě, jak tomu říká Bob,“ poznamenala jsem.
Amelia se na mě zadívala přes Bobovu hlavu a já jsem okamžitě pochopila, že to ode mě bylo netaktní. „Promiň,“ omluvila jsem se. „Vyklouzlo mi to. Ale připadá ti pravděpodobné, že bys z toho mohla jen tak vyváznout, aniž by tě někdo pohnal k odpovědnosti?“
„Máš pravdu,“ přitakala. Nijak ji netěšilo, že mi musí dát za pravdu, ale ocenila jsem, že to vyslovila nahlas. „Udělala jsem chybu. Usilovala jsem o něco, na co jsem neměla právo, a Bob za to zaplatil.“
No ne, když už se Amelia odhodlala k přiznání, udělala to se vším všudy.
„Co jsem si navařila, to si taky sním,“ pokračovala. „Možná mi na rok zakážou praktikovat. Anebo i na delší dobu.“
„To zní drsně,“ vzdychla jsem. Představila jsem si, jak Ameliina patronka spílá své žákyni v místnosti plné čarodějnic, kouzelníků a černokněžníků, nebo jak se všem těmhle stvořením říká, a potom Bobovi vrací jeho původní podobu. Bob Amelii okamžitě odpouští a vyznává jí lásku. A protože Amelii odpustil on, berou ji na milost i všichni ostatní. Amelia s Bobem se vracejí ke mně domů a žijí tam spolu… no, ještě dost dlouho.
(V tomhle ohledu jsem svou představu nijak neupřesnila.)
„To je nejmírnější možný trest,“ vysvětlila mi Amelia.
„Och!“
„Radši ani nechtěj vědět, jak vypadají další možné tresty,“ řekla Amelia. Dala jsem jí za pravdu. Nechtěla jsem se to dozvědět. „Tak mi prozraď, na jakou záhadnou schůzku tě to Eric vlastně vyvezl?“ zajímala se Amelia.
Amelia nemohla nikomu prozradit, kudy dnes večer pojedeme, protože nevěděla, kam máme namířeno. „No, jenom mi chtěl ukázat jednu novou restauraci ve Shreveportu. Jmenuje se nějak francouzsky. Bylo to tam moc fajn.“
„Takže to vlastně bylo něco jako rande?“ Poznala jsem, že jí vrtá hlavou, jaké místo hraje v mém vztahu s Ericem Quinn.
„Ale ne, rande to nebylo,“ zaprotestovala jsem, ale ani mým vlastním uším to neznělo moc přesvědčivě. „Nic se mezi námi nedělo. Jen jsme si spolu zkrátka vyrazili ven.“ A líbali se. A taky na nás někdo střílel.
„Rozhodně je to fešák,“ poznamenala Amelia.
„Jo, to každopádně. Pár krasavců jsem už poznala. Třeba jako je Claude. Vzpomínáš si na něj?“ Ukázala jsem Amelii plakát, který jsem před čtrnácti dny našla v poště. Byla to reklama na nový román, na jehož obálce se vyjímal krásný Claude. Bratr mé kmotřičky Claudine totiž fotografovi pózoval jako model. Na Amelii udělal ohromný dojem. Na koho ne?
„Jo, minulý týden jsem se na něj zašla podívat. Na ten jeho striptýz.“ Amelia se neodvážila podívat se mi do očí.
„A mě jsi s sebou nevzala!“ Claude byl strašný protiva, úplný opak své sestry Claudine, která byla na rozdíl od něj naprosto úžasná. Claude se pohyboval vysoko ve stratosféře mužské krásy, někde na úrovni Brada Pitta. Jenomže byl gay. Věděli jste to? „Byla jsi tam, když jsem měla službu?“
„Myslela jsem, že bys mi to neschválila,“ řekla Amelia a sklopila hlavu. „Kvůli tomu, že se přátelíš s jeho sestrou. Šla jsem tam s Tarou. J. B. byl v práci. Zlobíš se?“
„Ne. Je mi to jedno.“ Moje kamarádka Tara provozovala vlastní butik a její manžel J. B. pracoval v dámském fitness centru. „Docela ráda bych viděla, jak se Claude snaží předstírat, že si tu práci užívá.“
„Myslím, že si to skutečně užíval,“ řekla Amelia. „Claude nemá nikoho radši než sám sebe, ne? Takže když vidí všechny ty ženské, jak na něm visí očima a obdivují ho… Na holky sice není, ale jejich obdiv mu dělá dobře.“
„To je pravda. Tak se na něj spolu půjdeme mrknout.“
„Fajn,“ přisvědčila Amelia a nálada se jí trochu zvedla. „A teď mi pověz, co sis v té nové luxusní restauraci objednala.“ Poctivě jsem jí odpověděla, ale musela jsem se hodně držet, abych jí neřekla o svém čerstvě objeveném pradědovi. Měla jsem strašnou chuť vylíčit jí, jak Niall vypadal a co říkal, a prozradit jí, že mám v rodokmenu jednu větev s neuvěřitelnou historií, o které jsem až dosud nevěděla. Potrvá hodně dlouho, než se vyrovnám s tím, co babička udělala, a než si na základě nových poznatků změním obrázek, který jsem si o ní v minulosti vytvořila. A také se budu muset zamyslet nad nepříjemnými vzpomínkami na mamku a trochu je přehodnotit. Zamilovala se do taťky jako šílená a porodila mu děti, protože ho zbožňovala… Jenomže pak zjistila, že se s nimi o něj nechce dělit, a zvlášť ne se mnou, s další osobou ženského pohlaví. Alespoň takhle jsem to teď z nového úhlu viděla já.
„Bylo toho ještě víc,“ řekla jsem a zívla, div jsem si neroztrhla pusu. Bylo už moc pozdě.
„Ale musím na kutě. Nevolal mi někdo?“
„Telefonoval ti ten vlkodlak ze Shreveportu. Chtěl s tebou mluvit, tak jsem mu řekla, že sis vyjela ven a že ti může zavolat na mobil. Zeptal se mě, jestli by tě někde nemohl zastihnout, ale vysvětlila jsem mu, že nevím, kam jsi jela.“
„Alcide,“ řekla jsem. „Zajímalo by mě, co chtěl,“ řekla jsem a umínila si, že mu zítra zavolám.
„A pak ještě volalo nějaké děvče. Tvrdila, že dřív pracovala U Merlotta a že tě včera viděla na té svatbě.“
„Tanya?“
„Jo, představila se tak.“
„Co chtěla?“
„Nemám tušení. Říkala, že ti zítra zavolá nebo za tebou zaskočí do baru.“
„Blbost! Jenom doufám, že ji Sam nenajal, aby v baru zaskakovala a tak podobně.“
„Měla jsem dojem, že na zaskakování jsem tam já.“
„Jo, pokud odtamtud mezitím někdo neodešel. Varuju tě, Sam ji má rád.“
„Ty ne?“
„Je to nebezpečná mrcha.“
„Páni, pověz mi, co si o ní vážně myslíš!“
„Bez legrace, Amelie, to místo U Merlotta vzala jenom kvůli tomu, aby mě mohla špehovat a donášet na mě Peltovým.“
„Tak o tohle jí jde… V tom případě tě už dál špehovat nebude. O to se už postarám.“
Tohle pomyšlení mě děsilo mnohem víc než představa práce s Tanyou. Abyste mě dobře pochopili, Amelia byla rozhodně šikovná čarodějnice, ale zároveň měla sklony pokoušet se o věci, které přesahovaly úroveň jejích zkušeností. Viz Bob.
„Nejdřív se ale poraď se mnou,“ prohlásila jsem a Amelia se zatvářila překvapeně.
„Jasně,“ přitakala. „A teď už jdu spát.“
S Bobem v náruči pak vystoupala po schodech a já jsem zamířila do své vlastní malé koupelny, kde jsem se odlíčila a převlékla se do noční košile. Amelia si těch skvrnek od krve na tričku nevšimla. Namočila jsem je tedy do umyvadla s vodou.
To byl zase den! Strávila jsem spoustu času s Ericem, se kterým jsem pevně spojená, a objevila jsem žijícího příbuzného, byť to není normální smrtelník. Dozvěděla jsem se spoustu novinek o své nové rodině, většinou nepříjemných. A nakonec po mně někdo vystřelil.
Jakmile jsem se schoulila do postele, okamžitě jsem odříkala své pravidelné modlitby a přitom se snažila myslet hlavně na Quinna. Měla jsem za to, že po tak vzrušujícím objevu svého pradědy vůbec neusnu, ale spánek mě přemohl, právě když jsem prosila Boha, aby mi pomohl najít cestu z morálního bahna, do něhož jsem zabředla jako osoba, na kterou se střílí.