7.kapitola
Dawsonův pikap Dodge Ram byl zvenčí sice potlučený, ale uvnitř naprosto bez vady. Rozhodně se o něm nedalo říct, že je nový, protože si už odjezdil nejméně deset let, ale jeho majitel si svědomitě hleděl jak jeho vnitřku, tak všeho ostatního, co se skrývalo pod kapotou.
„Vy nejste členem smečky, Dawsone, že ne?“
„Jsem Tray. Tray Dawson.“
„Och, promiňte!“
Dawson pokrčil rameny, jako kdyby chtěl říct Nic se nestalo. „Nikdy jsem neměl pocit, že jsem ten typ, co se dokáže chovat jako člen smečky se vším všudy,“ řekl. „Nerad se přizpůsobuju. Neuměl jsem plnit rozkazy vrchnosti.“
„Tak proč se k nim teď v tomhle boji připojujete?“ zeptala jsem se.
„Patrick Furnan se mě pokusil vyšachovat z podnikání,“ odpověděl Dawson.
„Proč to udělal?“
„Tady v okolí už nezbylo moc opraven motocyklů, zvlášť od toho dne, co Furnan koupil pobočku značky Harley Davidson ve Shreveportu,“ vysvětlil mi Tray. „Je to nenažranec. Všechno chce sám pro sebe. A je mu úplně fuk, jestli někoho přivede na buben. Když mu došlo, že se toho podniku nevzdám, poslal na mě pár maníků. Zmlátili mě a všechno obrátili vzhůru nohama.“
„Museli být hodně dobří,“ poznamenala jsem. Nedokázala jsem si totiž představit, že by Traye Dawsona někdo dokázal přemoct. „Zavolal jste policii?“
„Ne. Poldové v Bon Temps mě moc nemilujou. Ale dal jsem se do kupy s Alcidem.“
Detektivu Calu Myersovi se nijak neošklivilo dělat Furnanovi poskoka pro špinavou práci. Pomáhal mu dokonce podvádět při tom klání o místo vůdce smečky. Ale naprosto mě šokovalo pomyšlení, že by dokázal zajít tak daleko a zabít Marii-Star, která se provinila jen tím, že se do ní Alcide zamiloval. Ale viděli jsme to na vlastní oči.
„Co je mezi vámi a policisty z Bon Temps?“ zeptala jsem se, když už jsme zavedli řeč na téma policie.
Rozesmál se. „Býval jsem polda. To jste nevěděla?“
„Ne,“ odpověděla jsem s nelíčeným údivem. „Neděláte si legraci?“
„Na mou duši,“ odpověděl. „Sloužil jsem v New Orleansu. Ale neuměl jsem moc taktizovat a můj šéf byl navíc hajzl, jen co je pravda, promiňte mi ten výraz.“
Vážně jsem pokývala hlavou. Už si ani nevzpomínám, kdy se mi naposledy někdo omluvil, že přede mnou použil hrubý výraz. „Stalo se tam něco?“
„Jo, nakonec už byla situace neúnosná. Vyvrcholilo to, když jsme zatýkali jednoho mizeru u něj v bytě a kapitán mě obvinil, že jsem sebral peníze, které se tam tomu gaunerovi povalovaly na stole.“ Tray znechuceně zavrtěl hlavou. „Musel jsem odejít. Přitom jsem měl tu práci strašně rád.“
„Co se vám na ní tak líbilo?“
„Nikdy se mi nestalo, že bych dva dny po sobě zažil totéž. Samozřejmě, že jsme pravidelně nasedali do aut a vyjížděli na hlídku. To se opakovalo dennodenně. Ale pak už jsem nikdy nevěděl, co se ten den přihodí.“
Přikývla jsem. Chápala jsem ho. Každá směna v baru byla taky něčím výjimečná, i když zřejmě ne tolik jako Trayovy dny strávené v policejním hlídkovém voze.
Chvíli jsme pak jeli mlčky. Tray uvažoval o Alcidových vyhlídkách v souboji s Furnanem o nadvládu ve smečce. Přemýšlel o tom, jakou má Alcide kliku, když chodil s Marií-Star a se mnou, a taky o tom, že vůbec největší štěstí ho potkalo, když zmizela ta potvora Debbie Peltová. Zaplať pánbůh, že je pryč, říkal si Tray.
„Musím se vás na něco zeptat,“ ozval se Tray.
„Jen si poslužte.“
„Máte něco společného s Debbiiným zmizením?“
Zhluboka jsem se nadechla. „Jo. Sebeobranu.“
„To je dobře. Někdo to musel udělat.“
Asi deset minut jsme pak zase mlčeli. Ne že bych chtěla vytahovat staré záležitosti, ale Alcide se s Debbií rozešel ještě předtím, než se seznámil se mnou. Pak se mnou trochu randil. Debbie usoudila, že jsem její úhlavní nepřítelkyně, a pokusila se mě zabít. Ale byla jsem rychlejší. Už jsem se s tím vyrovnala… pokud je to vůbec možné. Jenomže od té doby se na mě Alcide už nedokázal podívat stejně jako dřív. Kdo by mu to ale mohl vyčítat? Našel si Marii-Star, což bylo dobře.
Kdyby…
Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, a zadívala jsem se z okna. Projeli jsme kolem dostihové dráhy a minuli odbočku k nákupnímu středisku Pierra Bossiera i několik dalších výjezdů, než Tray sjel z magistrály.
Chvíli jsme se proplétali fádní předměstskou zástavbou a Tray se přitom neustále díval do zpětného zrcátka, z čehož jsem usoudila, že si ověřuje, jestli nás někdo nesleduje. Náhle zprudka odbočil na hlavní silnici a prosvištěl kolem zadní části jednoho z rozlehlejších domů, opatřeného cudným bílým dřevěným obkladem. Zaparkovali jsme v zadním průjezdu vedle jiného pikapu. Všimla jsem si, že kousek od nás stojí ještě malý vůz Nissan a pár motocyklů. Tray je okamžitě přeletěl zkoumavým pohledem, v němž se odrážel odborný zájem.
„Komu to tady patří?“ Trochu jsem s tou otázkou váhala, ale usoudila jsem, že mám právo dozvědět se, kde to vlastně jsem.
„Amandě,“ odpověděl a zastavil se, aby mi dal přednost. Předešla jsem ho, vystoupala po třech schodech, které vedly k zadnímu vchodu, a stiskla jsem zvonek.
„Kdo je tam?“ zeptal se tlumený hlas.
„Sookie a Dawson,“ ohlásila jsem nás.
Dveře se opatrně otevřely a v nich se objevila Amanda. Celý prostor mezi veřejemi vyplnila svým tělem, takže jsme neviděli dovnitř. V ručních zbraních se moc nevyznám, takže jsem poznala jen to, že v ruce svírá obrovský revolver a míří mi jím na hruď. Bylo to už podruhé v životě, kdy proti mně někdo obrátil zbraň. Najednou mě polil chlad a všechno se se mnou zatočilo.
„Fajn,“ prohlásila Amanda, když si nás důkladně prohlédla.
Za dveřmi stál Alcide a v ruce držel pistoli připravenou k okamžitému použití. Jakmile jsme prošli dovnitř, vystoupil ze své skrýše. Když se na vlastní oči přesvědčil, že jsme to my, uvolnil se, odložil pistoli na pult kuchyňské linky a posadil se ke stolu.
„Marie-Star je mi moc líto, Alcide,“ řekla jsem, ale měla jsem co dělat, abych ta slova vůbec protlačila skrz křečovitě sevřené rty. Když na vás někdo míří pistolí, navíc z takové blízkosti, na klidu vám to rozhodně nepřidá.
„Ještě mi to úplně nedošlo,“ řekl Alcide mdlým, tichým hlasem. Dovtípila jsem se, že si smrt Marie-Star ještě neuvědomil do všech důsledků. „Plánovali jsme, že se co nejdřív sestěhujeme. Zachránilo by jí to život.“ Nemělo smysl zkoumat, co by se stalo nebo nestalo, kdyby… Byl by to masochismus. Ta událost byla už sama o sobě dost strašlivá.
„Víme, kdo to udělal,“ ozval se Dawson a vzduch v místnosti jako kdyby po jeho slovech začal vibrovat. V domě bylo víc vlkodlaků − teď už jsem je jasně cítila − a všichni při Dawsonových slovech zbystřili pozornost.
„Cože? Jak?“ vyhrkl Alex a vyskočil od stolu tak rychle, že jsem jeho pohyb ani nepostřehla.
„Přivedla si s sebou kamarádky, a ty provedly rekonstrukci,“ dodal Dawson a kývl na mě. „Sledoval jsem to. Vtrhli tam dva chlapi. Jednoho neznám, takže si Furnan musel přivést pár vlkodlaků odjinud. Ten druhý byl Cal Myers.“
Alcide měl ruce zaťaté v pěst. Zdálo se, že v něm bojuje tolik emocí současně, že neví, čím začít. „Takže Furnan si někoho najal,“ vypravil ze sebe nakonec, jako kdyby se chtěl od něčeho odrazit, a pak pokračoval: „To nám umožňuje využít právo naší smečky zabít nepřítele bez varování. Jednoho z těch mizerů prostě chytíme a přinutíme ho, aby kápl božskou. Sem ho přivézt nemůžeme, někdo by si toho mohl všimnout. Kam tedy, Trayi?“
„Do Psího chlupu,“ odpověděl Tray.
Amanda tím nápadem nebyla zrovna nadšená. Psí chlup byl její podnik, takže se jí nelíbilo, že by měl posloužit jako mučírna nebo popraviště. Užuž se nadechovala, aby se proti tomu ohradila. Ale Alcide se jí zadíval do očí, zavrčel a tvář se mu protáhla v cosi, co už Alcida příliš nepřipomínalo. Nakonec tedy souhlasně přikývla.
Alcide pokračoval, tentokrát už mnohem hlasitěji a důrazněji. „Cal Myers je už teď mrtvý muž.“
„Ale je to člen smečky a ti chodí před soud,“ namítla Amanda, ale pak se přikrčila, protože si správně vyložila Alcidovo zuřivé zavrčení.
„Nezeptal ses mě na toho chlapa, co se mě pokusil zabít,“ ozvala jsem se. Chtěla jsem trochu rozředit tíživou atmosféru, pokud to vůbec šlo.
Alcide sice zuřil, ale uchoval si ještě dost taktu, takže mi nepřipomněl, že já jsem zůstala naživu, zatímco Maria-Star ne, a ani mi nevmetl do obličeje, že Mariu-Star miloval mnohem víc, než mu kdy záleželo na mně. Nic z toho mi neřekl, ale obojí se mu mihlo hlavou.
„Byl to vlkodlak,“ řekla jsem. „Asi pět stop a deset palců, něco přes dvacet. Hladce oholený. Měl hnědé vlasy, modré oči a velké mateřské znaménko na krku.“
„Och!“ vydechla Amanda. „To vypadá na toho nového mechanika − jaksejmenuje − z Furnanova podniku. Najal ho minulý týden. Lucky Owens! Ha! S kým jste v tom autě jela?“
„S Ericem Northmanem,“ odpověděla jsem.
Zavládlo dlouhé, nepříliš přátelské ticho. Vlkodlaci a upíři jsou přirození rivalové, ne-li přímo nepřátelé.
„Takže ten chlápek je mrtvý?“ zeptal se Tray prakticky a já jsem přikývla.
„Jak se k tobě dostal?“ zeptal se Alcide už mnohem věcnějším tónem.
„To je zajímavá otázka,“ odpověděla jsem. „Stalo se to na mezistátní dálnici. Jela jsem s Ericem ze Shreveportu. Byli jsme spolu v restauraci.“
„Kdo mohl vědět, kam jedete a s kým?“ zeptala se Amanda, zatímco se Alcide mračil, hlavu měl skloněnou k zemi a usilovně přemýšlel.
„Nebo že se včera budete vracet domů právě po téhle dálnici.“ Tray se mi zamlouval stále víc a víc. Uvažoval věcně a nastoloval trefné otázky.
„Spolubydlící jsem řekla jenom to, že jdu na večeři, ale neupřesnila jsem kam,“ odpověděla jsem. „S někým jsme se tam setkali, ale toho můžeme vyloučit. Eric to věděl, protože mi dělal řidiče. Ale Erica znám a ten druhý muž to rozhodně nikomu neprozradil.“
„Jak si můžete být tak jistá?“ zajímal se Tray.
„Ten útočník Erica postřelil, když se mě snažil zachránit,“ řekla jsem. „A ten muž, za kterým mě Eric přivezl, byl můj příbuzný.“
Amanda a Tray asi nevěděli, jak malou mám rodinu, takže si vůbec neuvědomili závažnost mého sdělení. Ale Alcide, který mě znal lépe než oni, na mě upřel nevěřícný pohled. „Tohle sis vymyslela,“ řekl.
„Ne, nevymyslela,“ odpověděla jsem a probodla ho pohledem. Věděla jsem, že prožívá děsivý den, ale nemínila jsem se mu kvůli tomu zpovídat. Něco mě však napadlo. „Ale ten číšník, co nás obsluhoval, byl vlkodlak.“ Tím by se ledacos vysvětlilo.
„Co je to za restauraci?“
„Les Deux Poissons.“ Neměla jsem nejlepší francouzskou výslovnost, ale vlkodlaci mi očividně rozuměli, protože pokývali hlavami.
„Tam pracuje Kendall,“ řekl Alcide. „Kendall Kent. Dlouhé narudlé vlasy?“ Pokývala jsem hlavou a Alcide posmutněl. „Čekal jsem, že se Kendall přidá na naši stranu. Párkrát jsme se spolu sešli.“
„Je to nejstarší syn Jacka Kenta. Stačil jediný telefonát,“ poznamenala Amanda. „Třeba nevěděl…“
„To není omluva,“ vložil se do hovoru Tray a jeho hluboký hlas se odrazil od stěn kuchyně jako ozvěna. „Kendall musel vědět, kdo je Sookie, už do toho souboje uchazečů o místo vůdce. Je přítelkyní smečky. A místo aby zavolal Alcidovi, že se ocitla na našem území a někdo by ji měl ochránit, zatelefonoval Furnanovi, pověděl mu, kde teď Sookie je, a možná mu pak ještě dal vědět, kdy odjela domů. Takže Lucky si na ni mohl bez problémů počkat.“
Chtěla jsem namítnout, že se to takhle stát nemuselo a že pro to nemáme žádné důkazy, ale když jsem se důkladně zamyslela, nezbylo mi než souhlasit, že pokud se všechno neodehrálo úplně přesně podle tohoto scénáře, pak se to od něj zřejmě moc nelišilo. Abych měla jistotu, že mě paměť neklame, zavolala jsem Amandě, jestli někomu z lidí, kteří mi včera večer telefonovali, řekla, kde jsem.
„Ne,“ odpověděla. „Volala mi Octavia, ale ta tě tehdy ještě neznala. Pak mi telefonoval ten kluk, co se mění v pantera. Ten, s kterým jsem se seznámila na Jasonově svatbě. A věř mi, že na tebe v naší debatě vůbec nedošlo. Pak volal Alcide a byl strašně rozčilený. A Tanya. Nic jsem jí neřekla.“
„Díky, kamarádko,“ řekla jsem. „Už je ti líp?“
„Jo, je to lepší. A Octavia se vrátila k té rodině v Monroe, kde teď bydlí.“
„Fajn. Takže se uvidíme, až se vrátím.“
„Stihneš to tak, abys nepřišla pozdě do práce?“
„Jo. Musím to stihnout.“ Od toho týdne, který jsem strávila v Rhodes, jsem musela přísně dodržovat rozpisy služeb, protože jinak by se na mě ostatní servírky vrhly kvůli tomu, že mě Sam na tak dlouho uvolnil z práce a ony musely obsluhovat místo mě. Zavěsila jsem. „Nikomu se o mně nezmínila,“ prohlásila jsem.
„Takže jsi s Ericem a nějakým dalším mužským příjemně povečeřela v drahé restauraci,“ řekl Alcide.
Provrtala jsem ho nevěřícným pohledem. O tohle přece vůbec nešlo. Soustředila jsem se. Ještě nikdy v životě jsem neprováděla průzkum tak zmatené směsice myšlenek, jaká se teď honila Alcidovou hlavou. Alcide truchlil pro Marii-Star, trápily ho výčitky svědomí, že ji neochránil, zuřil, že se nechal zatáhnout do konfliktu mezi vlkodlaky a ze všeho nejvíc toužil rozdrtit pár lebek. A jako třešnička na dortu se nad tím vším vznášelo Alcidovo znechucení nad tím, že jsem si vyrazila na večeři s Ericem.
S ohledem na jeho ztrátu jsem to nijak nekomentovala. Sama jsem bojovala s množstvím rozporuplných pocitů. Ale zčistajasna jsem si uvědomila, že už mě Alcide unavuje a mám ho dost.
„Fajn,“ řekla jsem. „Bojuj si svoje vlastní bitvy. Přijela jsem za tebou, kdykoliv jsi mě o to poprosil. Pomohla jsem ti, kdykoliv jsi potřeboval. Když se bojovalo o místo vůdce smečky, i dneska, za cenu vlastního duševního utrpení. Jdi do hajzlu, Alcide! Možná, že je Furnan lepší vlkodlak.“ Otočila jsem se na podpatku a když jsem vycházela z místnosti, ještě jsem zachytila pohled, kterým si Alcida změřil Tray Dawson. Pak jsem vyrazila ke schodům a odtud na plácek, který sloužil k parkování. Kdyby se mi do cesty připletla plechovka, nakopla bych ji.
„Vezmu vás domů,“ nabídl mi Tray, který se zčistajasna objevil vedle mě, takže jsem obešla jeho vůz ke dveřím u sedadla pro spolujezdce, vděčná, že mi nabízí odvoz, bez něhož bych se moc daleko nedostala. Když jsem předtím vystřelila ven, neuvažovala jsem, co si počnu. Kdybych se na odchodu zčistajasna zastavila, vrátila se a vyhledala si v telefonním seznamu číslo nejbližší taxislužby, zmařila bych tím účinek svého rázného odchodu.
Už po té události s Debbií jsem Alcida podezírala, že mě nenávidí. Teď jsem nabyla dojmu, že ta nenávist ještě nabyla na síle.
„To je ironie osudu, co?“ Včera večer mě málem zastřelili, protože si Patrick Furnan myslel, že tím Alcida rozčílí. Ještě před deseti minutami bych přísahala, že je to nesmysl.
Tray se tvářil, jako kdyby teď mnohem radši krájel cibuli, než se mnou debatoval na tohle téma. Po krátké odmlce řekl: „Alcide se chová jako mizera, ale je toho na něj moc.“
„Chápu,“ řekla jsem a radši už ani nepípla.
Ukázalo se, že mi nezbývá moc času, pokud mám přijít včas do práce. Když jsem se pak doma převlékala, byla jsem tak rozčilená a natahovala si kalhoty tak zprudka, že jsem si je málem roztrhla. A do kartáčování vlasů jsem vložila tolik zbytečné vehemence, že mi v nich praskala statická energie.
„Chlapi jsou totální kreténi,“ postěžovala jsem si Amelii.
„A křiváci,“ přisadila si. „Když jsem dnes hledala Boba, narazila jsem v lese na kočku s koťaty. A víš jakými? Černobílými!“
Na to jsem skutečně neměla žádnou odpověď.
„Takže ten slib, co jsem mu onehdy dala, může jít k čertu, ne? Pěkně se začnu bavit. Když si může užívat on, tak já taky. A jestli se mi ještě někdy vyzvrací na povlečení, vezmu na něj smeták.“
Snažila jsem se nedívat Amelii do obličeje. „Nemám ti to za zlé,“ řekla jsem a snažila se nevyprsknout smíchy. Ale připadalo mi příjemné pro změnu zase potlačovat chechot, místo abych uvažovala, koho mám zrovna praštit po hlavě. Popadla jsem kabelku, mrkla se do zrcadla v předsíni, abych si zkontrolovala vlasy sepnuté do ohonu, a vykročila jsem k zadním dveřím, abych mohla odjet do práce.
Cítila jsem se úplně vyčerpaná, ještě než jsem vešla dovnitř zadními dveřmi pro zaměstnance, o začátku směny už vůbec nemluvě.
Když jsem ukládala kabelku do spodní zásuvky šéfova psacího stolu, kterou jsme k tomuhle účelu používali, Sam v kanceláři neseděl. Ale pak jsem prošla chodbou, z níž se vcházelo na dvě toalety pro zákazníky, do Samovy kanceláře, do skladu a do kuchyně (tyhle dveře byly většinou zamčené zevnitř), a našla jsem Sama za barem. Zamávala jsem mu, uvázala si bílou zástěru, kterou jsem vytáhla z hromady desítek dalších čistých zástěr, a strčila jsem si do kapsičky propisovací tužku a bloček na zaznamenávání objednávek. Rozhlédla jsem se kolem sebe, zavadila pohledem o Arlene, kterou jsem střídala ve službě, a zkontrolovala stoly ve své části baru.
Srdce se mi sevřelo. Rozhodně mě nečekal klidný večer. U jednoho stolu sedělo několik pitomců, kteří měli na sobě trička se znakem Společenstva slunce. Společenstvo bylo radikální seskupení, podle kterého za a/ všichni upíři jsou už svým původem hříšníci, ba dokonce démoni a za b/ měli by být popraveni. Hlasatelé tohoto názoru by to samozřejmě nikdy neřekli takhle zpříma a veřejně, ale je jisté, že Společenstvo by upíry nejradši úplně vyhladilo z povrchu zemského. Dokonce se mi doneslo, že sepsali jakousi brožuru s návodem, jak toho docílit. Po tom bombovém útoku v Rhodes jejich nenávist ještě nabyla na troufalosti.
Počet příznivců Společenstva stále rostl, protože mnoho Američanů se nedokázalo smířit s něčím, čemu nerozuměli, a protože do Spojených států mířili upíři jako do země, která je vůči nim vstřícnější než ostatní státy světa. Potom, co několik ortodoxních katolických a muslimských zemí dokonce přijalo zákony umožňující zabíjet upíry na potkání, začaly Spojené státy přijímat nemrtvé uprchlíky na základě jejich náboženské či politické diskriminace. No a tyhle oficiální postupy se setkávaly s prudkou nevolí. Nedávno jsem na nárazníku jakéhosi auta viděla nápis „Že jsou upíři živí, uznám jen přes svou mrtvolu.“
Společenstvo slunce jsem považovala za netolerantní a nenávistné a odsuzovala jsem všechny jeho členy a stoupence. Ale v baru jsem si zvykla zamykat pusu na zámek a o Společenstvu jsem mlčela, stejně jako jsem se nevyjadřovala k potratům, k přísnější kontrole zbraní nebo k homosexuálům v armádě.
Ti chlapi v tričkách se znakem Společenstva byli podle všeho Arlenini kumpáni. Moje bývalá slabošská kamarádka se nechala zlákat touhle sektou a jejím pseudonáboženstvím a úplně jim propadla.
Cestou k zadním dveřím mě Arlene stručně, se sveřepým výrazem poučila, jak to vypadá s objednávkami u našich stolů. Když jsem se pak za ní dívala, jak odchází, vrtalo mi hlavou, jak se daří jejím dětem. Dříve jsem je často opatrovala. Teď mě zřejmě nenávidí, pokud dají na svou matku. Ale melancholické pocity jsem rychle potlačila, protože za náladovost mě Sam neplatí. Obešla jsem všechny zákazníky u svých stolů, dolila jim nápoje a ujistila se, že mají dost jídla, donesla novou vidličku ženě, která tu svou upustila na zem, doplnila ubrousky u stolu, kde si Catfish Hennessy pochutnával na kuřecích stripsech a prohodila jsem několik srdečných vět s mládenci usazenými u barového pultu. O stůl, kde seděli ti dva stoupenci Společenstva, jsem se starala úplně stejně jako o všechny ostatní a oni mi nevěnovali žádnou zvýšenou pozornost, což mi naprosto vyhovovalo. Měla jsem všechny důvody doufat, že nakonec odejdou, aniž by ztropili nějakou scénu… dokud do baru nevkročila Pam.
Pam je bílá jako list papíru a vypadá jako Alenka z říše divů, která dospěla a stala se z ní upírka. Přes hladké světlé vlasy, sčesané dozadu, aby jí nepadaly do čela, měla uvázanou dokonce i podobnou stuhu. Vypadala rozkošně, i když připomínala upíří komparzistku z televizního seriálu Nechte to na Bobrovi, natočeného v padesátých letech. Místo svých obvyklých kalhot si dnes oblékla šaty s nadýchanými rukávy ozdobenými bílým lemem a se stejně lemovaným límečkem. Malé bílé knoflíčky na živůtku jí ladily s puntíky na sukni. Všimla jsem si, že je bez punčoch, ale jakékoliv punčochy by na jejích nohou stejně vypadaly prapodivně, protože ostatní části těla měla tak neuvěřitelně bílé.
„Nazdar, Pam,“ pozdravila jsem ji, když jsem si všimla, že si to míří přímo ke mně.
„Sookie,“ vydechla něžně a vtiskla mi na tvář polibek lehoučký jako sněhová vločka. Podobně chladné mi připadaly i její rty.
„Co se děje?“ zeptala jsem se jí. Pam totiž večer většinou pracovala v Transfusii.
„Mám tu rande,“ řekla. „Myslíš, že vypadám dobře?“ Otočila se kolem dokola.
„Jistě,“ ubezpečila jsem ji. „Pam, ty vypadáš dobře vždycky.“ Byla to pravda. Přestože si občas vybírala přehnaně konzervativní oblečení a libovala si v šatech, které spadaly do podivuhodných období v minulosti, neznamenalo to, že by jí všechny tyhle věci neslušely. Měla v sobě zvláštní kouzlo − sladké a zároveň smrtící. „Kdo je ten šťastlivec?“ zeptala jsem se.
Vytáhla obočí tak vysoko, jak to dokáže jen víc než dvě stě let stará upírka. „Kdo říká, že je to muž?“ řekla.
„Aha,“ vydechla jsem a rozhlédla jsem se kolem dokola. „Kdo je ta šťastná osoba?“
Právě v tu chvíli vplula do baru moje spolubydlící Amelia. Měla na sobě nádherné černé plátěné kalhoty, boty s vysokým podpatkem, šedobílý svetřík a náušnice z jantaru a želvoviny. Působila tak konzervativně, ale nějak moderněji. Zamířila k nám, usmála se na Pam a zeptala se: „Už jsi něco pila?“
Pam k ní vyslala úsměv, který jsem u ní ještě nikdy v životě neviděla. Takový… ostýchavý. „Ne, čekám na tebe.“
Posadily se k baru, Sam je obsloužil a za chvilku už byly pohroužené v hovoru. Když po chvíli dopily, obě vstaly od baru a zamířily k východu.
Cestou ke dveřím procházely kolem mě a Amelia mi řekla: „Přijdu domů, až přijdu,“ což byl její způsob jak mi oznámit, že možná na noc nepřijde vůbec.
„Fajn, tak si to užijte,“ odpověděla jsem. Jejich odchod sledovalo ještě několik párů mužských očí. Kdyby se lidem zamlžovaly rohovky, jako se jim zamlžují brýle, všichni chlapi v baru by viděli rozmazaně.
Znovu jsem obešla všechny stoly. K jednomu jsem přinesla čerstvé pivo, u dalšího nechala účtenku a nakonec jsem přistoupila ke stolu, u kterého seděli ti dva chlapi v tričku se znakem Společenstva slunce. Dosud viseli očima na dveřích, jako kdyby čekali, že z nich vyskočí Pam, vrátí se dovnitř a vykřikne na ně: „BAF!“
„Vážně jsem viděl, co si myslím, že jsem viděl?“ zeptal se mě jeden z nich. Bylo mu něco přes třicet, měl hladce oholený obličej a hnědé vlasy. Ten druhý byl trochu jiný typ − kdybych ho potkala o samotě, asi bych si na něj dala setsakramentský pozor. Byl vyhublý, na bradě měl strniště, po těle se mu táhlo několikero tetování, které mi připadalo jako svépomocná práce vězeňského původu, a u kotníku měl připevněný nůž, kterého jsem si nemohla nevšimnout, protože jsem si v jeho hlavě přečetla, že je ozbrojený.
„Koho si myslíte, že jste viděl?“ zeptala jsem se ho sladce. Hnědovlasý chlápek si pomyslel, že jsem poněkud prostoduchá. Byla to dobrá kamufláž. Pro mě ale znamenala, že Arlene ještě neklesla tak hluboko, aby všude roztrubovala tajemství o mé drobné duševní zvláštnosti. Nikdo v Bon Temps (kdybyste se zdejších usedlíků vyptávali v neděli před kostelem) by vám nepřiznal, že věří v něčí telepatické schopnosti. Pokud byste se jich ovšem zeptali v neděli večer před Samovým barem U Merlotta, možná by připustili, že na tom něco může být.
„Myslím, že jsem viděl, jak sem vešla nějaká upírka, jako kdyby na to měla právo. A myslím, že jsem viděl nějakou ženskou, která s ní vyšla ven a tvářila se, jako by z toho měla radost. Přísahám Bohu, že tomu nemůžu uvěřit.“ Díval se na mě, jako kdyby ani v nejmenším nepochyboval, že sdílím jeho rozhořčení. Ten potetovaný chlapík energicky přikývl.
„Promiňte, viděli jste dvě ženy, jak spolu vycházejí z baru, a to vás trápí? Nechápu, co vám na tom vadí.“ Samozřejmě jsem to chápala, ale člověk občas musí hrát divadlo.
„Sookie!“ zavolal na mě Sam.
„Můžu vám ještě něco přinést, pánové?“ zeptala jsem se, protože Sam se nepochybně snažil vrátit mě na pevnou zemi.
Oba si mě teď změřili zvláštním pohledem, protože správně usoudili, že nejsem tak docela naladěná na jejich vlnu.
„Myslím, že už půjdeme,“ prohlásil ten s vězeňským tetováním. Očividně doufal, že mě nemine šéfův trest za to, že odháním platící zákazníky. „Máte už pro nás účet?“ Účet jsem měla připravený, takže jsem ho položila na stůl mezi ně. Oba se na něj mrkli, položili na něj desetidolarovku a přistrčili židle ke stolu.
„Za chvíli vám přinesu drobné.“
„Ty si nechte,“ řekl hnědovlasý muž, přestože ho moje služby očividně nenadchly a hlas mu zněl kysele.
„Kreténi,“ zamumlala jsem cestou k pokladně na baru.
„Sookie, musíš to skousnout,“ řekl mi Sam.
Překvapeně jsem se na něj zadívala. Stáli jsme vedle sebe za barem a Sam míchal koktejl s vodkou. „Musíš je obsloužit jako všechny ostatní,“ dodal tiše, aniž spustil oči ze svých rukou.
Nestávalo se moc často, že by se mnou Sam jednal jako se zaměstnankyní a ne jako s důvěryhodnou kolegyní. Zabolelo mě to tím spíš, že měl pravdu. I když jsem se tvářila zdvořile, měla jsem jejich poslední poznámky spolknout a nijak je nekomentovat. Určitě bych to udělala, kdyby na sobě neměli ta trička se znakem Společenstva slunce. Bar U Merlotta mi nepatří. Jeho majitelem byl Sam. Když se sem zákazníci nebudou vracet, důsledky pocítí on. A pokud pak bude muset propustit zaměstnance, odnesu to i já.
„Promiň,“ omluvila jsem se, i když se mi to dost těžko vyslovovalo. Vyslala jsem k Samovi zářivý úsměv a znovu jsem obešla všechny své stoly, čímž jsem už zřejmě překročila hranici, která leží mezi pozorným zájmem a obtěžováním. Jenomže kdybych zamířila do koupelny pro zaměstnance nebo na toaletu pro hosty, určitě bych se tam rozplakala, protože jsem těžce nesla Samovo pokárání a ještě víc mě mrzelo, že bylo oprávněné. Ale ze všeho nejhorší mi připadalo, že mi Sam naznačil, kde je mé místo. Když jsme večer zavřeli, zmizela jsem tak rychle a tiše, jak to jen šlo. Uvědomovala jsem si, že se přes svou lítost musím přenést, ale chtěla jsem tu léčebnou kúru podstoupit doma. A rozhodně jsem si „o tom nechtěla promluvit“ se Samem ani s nikým jiným. Holly mě upřeně pozorovala a z jejího pohledu čišela větší zvědavost, než mi bylo milé.
Na parkoviště jsem se odkradla v zástěře a s kabelkou v ruce. U mého auta stál Tray a opíral se o ně. Ale než jsem si stačila uvědomit, že je to on, polekaně jsem nadskočila.
„Máte nahnáno?“ zeptal se mě.
„Ne, jenom jsem rozčilená,“ odpověděla jsem. „Co tady děláte?“
„Doprovodím vás,“ řekl. „Amelia je doma?“
„Ne, má rande.“
„V tom případě vám zkontroluju dům,“ oznámil mi ten obrovský muž a nastoupil do svého vozu s tím, že pojede po Hummingbird Road za mnou.
Nenapadl mě žádný důvod, kvůli němuž bych mu v tom mohla zabránit. Vlastně mě docela těšilo, že mám u sebe někoho blízkého, někoho, komu můžu důvěřovat.
Dům vypadal zvenčí úplně stejně jako předtím, než jsem odešla do práce. Nebo spíš než odtud vyrazila na rande Amelia. Venkovní bezpečnostní osvětlení se zapnulo automaticky a kromě toho Amelia nechala svítit žárovku nad dřezem v kuchyni i lampu nad zadním vchodem. S klíčky v ruce jsem přistoupila ke dveřím do kuchyně.
Když jsem začala otáčet kulovou klikou, Tray mě uchopil za paži.
„Nikdo tam není,“ řekla jsem. „A Amelia na dům seslala kouzlo, aby ho ochránila před vetřelci.“
„Zkontroluju to. A vy zatím počkejte tady,“ řekl mi mírně. Přikývla jsem a pustila ho dovnitř. Po chvíli, kdy se z kuchyně nic neozvalo, otevřel dveře a oznámil mi, že můžu jít dovnitř. Byla jsem připravená, že ho budu podobně doprovázet i do dalších místností v domě, ale řekl mi: „Docela by mi přišla vhod sklenice koly, jestli tu nějakou máte.“
Uhodil na strunu mé pohostinnosti a tím mi dokonale znemožnil, abych se mu dál držela v patách. Babička by mě uhodila plácačkou na mouchy, kdybych mu okamžitě nepřinesla tác se sklenicí koly.
Když se vrátil do kuchyně a ujistil mě, že do domu nepronikli žádní vetřelci, na stole už stála sklenice s ledovou kolou a vedle ní sendvič s plátkem masa. Také složený ubrousek.
Tray se beze slova posadil, rozložil si ubrousek na klín a pustil se do sendviče a koly. Posadila jsem se naproti němu se svou vlastní sklenkou.
„Slyšel jsem, že se váš přítel ztratil,“ řekl Tray, když si otřel rty do ubrousku.
Přikývla jsem.
„Co se mu podle vás stalo?“
Vysvětlila jsem mu, co se přihodilo v Rhodes. „Od té doby se mi neozval,“ uzavřela jsem své vyprávění, které jsem mu odříkala téměř automaticky, jako kdybych si je nahrávala na magnetofon.
„To je zlé,“ řekl jenom. Tahle tichá poklidná debata o nesmírně citlivém tématu mě kupodivu uklidnila. Po chvilce zamyšleného mlčení Tray dodal: „Doufám, že ho brzy najdete.“
„Děkuju. Strašně ráda bych věděla, jak se mu daří.“ To bylo řečeno hodně mírně.
„No, už bych měl jet,“ řekl. „Kdyby vás v noci přepadla nervozita, zavolejte mi. Přijedu během deseti minut. Neměla byste zůstávat sama, když teď propuká ta válka.“
Představila jsem si, jak po příjezdové cestě míří k domu tanky.
„Myslíte, že by to mohlo být hodně zlé?“ zeptala jsem se.
„Otec mi vyprávěl, že během poslední války, která se odehrála někdy v době, kdy byl jeho otec ještě dítě, se shreveportská smečka střetla se smečkou z Monroe. Ta shreveportská tehdy čítala asi čtyřicet mužů, včetně polovičních vlkodlaků,“ vysvětloval mi. Poloviční vlkodlaci byli jedinci, kteří se jako vlkodlaci nenarodili, ale stali se jimi potom, co je některý z vlkodlaků pokousal. Nemohli se však proměnit v dokonalé tvory tohoto druhu, kteří sami sebe považovali za nadřazené, ale pouze v jakési vlčí muže. „Do smečky z Monroe patřili taky mládenci, co studovali na tamní vysoké škole, takže jich celkově bylo také něco kolem čtyřiceti nebo pětačtyřiceti. Když válka skončila, z obou smeček zůstala jen polovina.“
Vybavila jsem si vlkodlaky, které jsem znala. „Doufám, že to skončí už teď,“ řekla jsem.
„Neskončí,“ opáčil Tray lakonicky. „Ochutnali krev a to, že zabili Alcidovo děvče, místo aby zaútočili přímo na něj, je zbabělost, která odstartovala válku. A ten pokus zabít i vás to všechno jenom zhoršil. V žilách vám nekoluje ani kapka vlkodlačí krve. Jste přítelkyní smečky. To by vám mělo zaručit nedotknutelnost, a ne z vás udělat cíl. A dnes odpoledne Alcide našel Christine Larrabeeovou mrtvou.“
Tahle novina mnou úplně otřásla. Christine Larrabeeová byla vdova po jednom z bývalých vůdců smečky a těšila se ve své komunitě obrovské vážnosti. V posledním klání o vůdcovské místo vlažně podporovala Alcida Herveauxe. Teď za to poněkud opožděně zaplatila.
„Jde jenom po ženách. Muže nenapadá?“ vypravila jsem ze sebe po chvíli, když jsem se konečně zmohla na slovo.
Tray se zachmuřil a po tváři mu přeletěl opovržlivý výraz. „Ne,“ řekl. „Vysvětluju si to jedině tak, že Furnan chce Alcida zchladit. Zřejmě hodlá všechny vyděsit a sám zůstat klidný a soustředěný. Je na dobré cestě dostat co chce. Alcidem cloumá smutek a uraženost, takže může reagovat jako neřízená střela. A o to Furnanovi jde.“
„Není tahle Furnanova strategie trochu… nezvyklá?“
„Ano,“ přisvědčil Tray ztěžka. „Nevím, co to do něj vjelo. Zřejmě se s Alcidem nechce utkat tváří v tvář. Nejde mu jenom o jeho porážku. Mám pocit, že chce zabít nejen jeho, ale i jeho lidi. Několik vlkodlaků, rodičů s malými dětmi, už přešlo na jeho stranu. Po těch útocích na ženy se bojí, co by mohl provést jejich potomkům,“ řekl Tray a vstal. „Děkuju za pohoštění. Musím jít domů nakrmit psy. Dobře za mnou zamkněte, slyšíte? A kde máte mobil?“
Podala jsem mu ho a Tray mi nečekaně jemně − na muže s tak obrovskýma rukama − do adresáře namačkal své telefonní číslo. Potom mi mávl rukou na rozloučenou a odešel. Zamkla jsem za ním a zkontrolovala okna v kuchyni, jestli jsou pořádně zavřená. Amelia je pochopitelně nechala nedovřené. Po tomhle varovném zjištění jsem prověřila i všechna ostatní okna v domě, dokonce i nahoře v patře.
Teprve potom jsem si připadala tak bezpečně, jak to jen v nynější situaci bylo možné, zapnula jsem televizi a posadila se před ni, aniž bych vnímala, co se odehrává na obrazovce. Měla jsem spoustu námětů k přemýšlení.
Před několika měsíci jsem se na Alcidovu žádost zúčastnila klání o místo vůdce smečky. Chtěl, abych sledovala, jestli se někdo nedopustí podvodu. Moje přítomnost bohužel nezůstala bez povšimnutí a Furnanovo zrádné jednání vyšlo najevo. Uvědomila jsem si, že kvůli tomu jsem zatažená do téhle války, i když to můj boj není. A jen tak mimochodem jsem si pomyslela, že mi známost s Alcidem nepřinesla nic jiného než soužení.
Vztek, který mě zaplavil při pomyšlení na tu nespravedlnost, mi skoro přinesl chvilkovou úlevu, ale pak se ozvalo mé lepší já a přikázalo mi, abych ten pocit zadusila hned v zárodku. Alcide přece nemohl za to, že Debbie Peltová byla taková vrahounská mrcha, a nemohl ani za to, že se Patrick Furnan rozhodl při souboji podvádět. Nenesl zodpovědnost za Furnanovu krvelačnost a jeho zvrácený přístup ke stmelení smečky. Zajímalo by mě, jestli tohle chování alespoň vzdáleně odpovídá zvyklostem, které panují v komunitě vlkodlaků.
Dospěla jsem k závěru, že je typicky furnanovské.
Náhle zazvonil telefon a já jsem polekaně vyskočila asi metr vysoko. „Haló?“ ohlásila jsem se a sama jsem se zděsila, jak vyplašeně to znělo.
„Volal mi vlkodlak Herveaux,“ ozval se Eric. „Potvrdil mi, že je ve válečném stavu s vůdcem své smečky.“
„Jo,“ hlesla jsem. „Potřeboval jsi oficiální potvrzení od Alcida? Moje slovo ti nestačilo?“
„Uvažoval jsem nad tím, jestli neexistuje ještě nějaké jiné vysvětlení, než že ten útok na tebe byl ve skutečnosti útokem proti Alcidovi. Niall se ti určitě musel zmínit, že má nepřátele.“
„Hmmm.“
„Napadlo mě, jestli si třeba některý z nich nepospíšil. Když mají své zvědy vlkodlaci, můžou je mít i bytosti, jako je Niall.“
Zamyslela jsem se nad tím. „Takže kvůli tomu, že mě chtěl poznat, mi málem přivodil smrt.“
„Ale měl tolik rozumu, že mě poprosil, abych tě doprovodil do Shreveportu a zase tě odvezl domů.“
„Zachránil mi tedy život, i když ho ohrozil.“
Ticho.
„Víš,“ řekla jsem, když jsem se zase trochu vzpamatovala, „život jsi mi zachránil ty a jsem ti za to vděčná.“ Při vzpomínce na jeho polibky jsem skoro čekala, že se zeptá, jak moc jsem mu vděčná… ale zůstal zticha.
Právě když už jsem málem plácla nějakou hloupost, jen abych to mlčení přerušila, se znovu ozval. „Do té války mezi vlkodlaky zasáhnu jenom tehdy, pokud budu muset hájit naše vlastní zájmy. Nebo abych ochránil tebe.“
Teď jsem téměř oněměla zase já. „Dobře,“ hlesla jsem tiše.
„Pokud budeš mít pocit, že ti hrozí nepříjemnosti, nebo pokud tě do toho začnou ještě víc zatahovat, okamžitě mi zavolej,“ řekl. „Toho vraha na tebe rozhodně poslal vůdce smečky. Byl to přece vlkodlak.“
„Jeden z Alcidových mužů ho podle popisu poznal. Byl to nějaký Lucky nevímjakdál. A Furnan ho před pár dny zaměstnal jako mechanika.“
„Připadá mi zvláštní, že takový úkol svěřil někomu, koho sotva znal.“
„Aspoň ho teď nemusí oplakávat.“
Eric si odfrkl, ale pak pokračoval. „S Niallem to už nebudu probírat. Ale samozřejmě jsem mu řekl, co se stalo.“
Na okamžik mě píchlo u srdce, protože Niall ke mně nepřispěchal, nezavolal mi a nezeptal se, jestli jsem v pořádku. Bylo to zvláštní, setkala jsem se s ním jen jednou, a už mě trápilo, že mě neobskakuje jako chůva.
„Fajn, Ericu, díky,“ řekla jsem a zavěsila, ještě než dořekl „sbohem“. Měla jsem se ho ještě přeptat na ty peníze od královny, ale byla jsem příliš zničená. A kromě toho to nebyl Ericův problém.
Když jsem se pak chystala ke spánku, byla jsem jako na trní, ale nestalo se nic, co by mou nervozitu ještě vystupňovalo. Nejméně stokrát jsem si připomněla, že Amelia dům zabezpečila kouzlem. A že tahle kouzla účinkují bez ohledu na to, jestli je Amelia doma nebo venku.
A na dveřích jsem měla spolehlivé zámky.
Byla jsem vyčerpaná.
Nakonec jsem usnula, ale několikrát jsem se vzbudila a poslouchala, jestli neuslyším, jak se někdo pokouší proniknout dovnitř.