8.kapitola
Nazítří ráno jsem vstala s těžkými víčky. Nohy mi vypovídaly službu a hlava mi třeštila. Měla jsem pocit, jako kdyby mě ochromovala nějaká citová kocovina. Něco jsem musela podniknout. Další podobnou noc už nesnesu. Napadlo mě, že bych měla zavolat Alcidovi a zjistit, jestli už se svými bojovníky nezalehl na matrace. Třeba na nich pro mě mají rezervované místo. Ale už pouhá představa, že Alcidovi telefonuju, abych se ujistila, jestli mi něco nehrozí, mě rozpálila do běla.
Neustále se mi honila hlavou jen jediná myšlenka − Kdyby tady byl Quinn, klidně bych mohla zůstat doma a nemusela se ničeho bát. A najednou mě přepadl strach o zraněného přítele a zároveň mě zaplavila prudká směsice citů − od touhy až po šílený vztek. V té chvíli bych vedle sebe přivítala kohokoliv. Ovzduší, které mě obklopovalo, bylo doslova nabité emocemi.
Tohle byl tedy začátek nesmírně výjimečného dne, víte?
Po Amelii nebylo ani vidu, ani slechu. Nezbylo mi nic jiného než vzít na vědomí, že strávila noc s Pam. Ne že bych měla problém s jejich vzájemným vztahem. Ale právě teď mi doma Amelia chyběla, protože jsem si připadala opuštěná a měla jsem pořádně nahnáno. Doma mi po ní zůstávalo prázdné místo.
Ještě že dnes ráno bylo chladněji. Ve vzduchu jste už cítili blížící se podzim a uvědomovali jste si, že už nedočkavě čeká na svůj příděl popadaného listí i uvadlé trávy a květin. Přes koupací plášť jsem si přehodila ještě svetr a zamířila na přední verandu, abych si vypila první dnešní šálek kávy. Chvilku jsem poslouchala ptáky. Neprozpěvovali si tak nahlas, jako to dělávali na jaře, ale z jejich trylků a štěbetání jsem poznala, že se dnes v okolním lese neděje nic mimořádného. Dopila jsem kávu a pokoušela se stanovit si nějaký plán pro dnešní den, ale neustále jsem měla pocit, jako kdybych se snažila zdolat nějakou pomyslnou překážku, která se mi usadila v hlavě. Spřádat jakékoliv plány je totiž náramně těžké, když s sebou neustále vláčíte pocit, že se vás někdo každou chvíli může pokusit zabít. Pokud ze sebe dokážu setřást strach z blízké smrti, která mi podle všeho hrozí, musím vyluxovat přízemí, vyprat prádlo a zajet do knihovny. A jestliže všechny tyhle práce přežiju, pak mě čeká cesta do práce.
Uvažovala jsem, kde je teď Quinn.
Uvažovala jsem, kdy se mi zase ozve můj nově objevený praděda.
Uvažovala jsem, jestli v noci zahynuli nějací další vlkodlaci.
Uvažovala jsem, kdy mi zazvoní telefon.
Protože se mi na zadní verandě nic nestalo, odvlekla jsem se dovnitř a pustila jsem se v koupelně do každodenního ranního rituálu. Jakmile jsem zavadila pohledem o svůj odraz v zrcadle, zapochybovala jsem, jestli se s nějakou úpravou zevnějšku neobtěžuju zbytečně. Nevypadala jsem ani vyspale, ani aspoň trochu odpočatě. Působila jsem dojmem vyčerpané osoby, která v noci nezamhouřila oko. Nanesla jsem si pod oči trochu krycího make-upu, na víčka světlé stíny a na tváře lehkou červeň, abych obličeji dodala aspoň trochu barvy. Jenomže potom jsem usoudila, že vypadám jako kašpar, a většinu těch barviček jsem si zase otřela. Když jsem nakrmila Boba a vynadala mu za ty kočičí potomky, znovu jsem zkontrolovala všechny zámky v domě a skočila do auta, abych zajela do knihovny.
Pobočka knihovny renardského okresu, která sídlí v Bon Temps, nevyniká přílišnou rozlohou. Naše knihovnice vystudovala louisianskou techniku v Rustonu a je to úžasná dáma, které už nechybí mnoho do čtyřicítky. Její manžel Alcee je detektivem v Bon Temps a já jen upřímně doufám, že Barbara neví, co všechno její manžel provádí. Alcee Beck je tvrdý chlap, který dělá prospěšné věci… někdy. Ale dopustil se i několika nekalostí. Alcee měl štěstí, že Barbaru přiměl, aby si ho vzala, a moc dobře si to uvědomuje.
V naší pobočce knihovny je Barbara jedinou zaměstnankyní, která pracuje na plný úvazek, takže mě vůbec nepřekvapilo, že když jsem strčila do těžkých dveří a otevřela je, našla jsem ji o samotě, jak ukládá knihy do regálů.
Barbara měla na sobě cosi, co jsem považovala za pohodlné a zároveň módní oblečení − jakousi pleteninu v jasných barvách a k ní barevně sladěné střevíce. Kromě toho si potrpěla na výraznou masivní bižuterii.
„Dobré jitro, Sookie,“ pozdravila mě a po tváři se jí rozlil široký dobrosrdečný úsměv.
„Barbaro,“ začala jsem a pokusila se jí úsměv oplatit. Všimla si, že nejsem ve své kůži, ale nechala si to pro sebe. Vzhledem k mým telepatickým schopnostem se jí to nepodařilo úplně utajit, ale nahlas naštěstí nic neřekla. Knížky k vrácení jsem položila na příslušný pultík a začala si v policích prohlížet nové přírůstky. Většina z nich byla věnovaná nejrůznějším formám svépomoci. Kdybych měla soudit podle toho, jaké popularitě se tyto knížky těšily a jak často si je čtenáři půjčovali, všichni obyvatelé Bon Temps by touto dobou už měli být naprosto dokonalí.
Sáhla jsem pro dva ženské romány, přidala k nim několik detektivek a dokonce i nějaké sci-fi romány, které běžně moc nečtu. (Asi proto, že můj vlastní život je mnohem bláznivější, než jaký by si dokázal vymyslet jakýkoliv autor.) Zatímco jsem si prohlížela obálku knížky, od jejíhož autora jsem nikdy nic nečetla, kdesi v pozadí jsem zaslechla bouchnutí, podle něhož jsem poznala, že někdo vešel do knihovny zadními dveřmi. Nevěnovala jsem tomu pozornost, protože někteří čtenáři měli ve zvyku používat jenom tyhle zadní dveře.
Pak jsem ale slyšela, že se Barbaře vydral z hrdla přiškrcený zvuk, a zvedla jsem hlavu. Viděla jsem, že za ní stojí obrovský, bezmála dvoumetrový chlap, ale hubený jako bič. V ruce svíral velký nůž a tiskl ho Barbaře na krk. V první chvíli mě napadlo, že je to zloděj, a podivila jsem se, jak vůbec mohlo někoho napadnout jít loupit do knihovny. Chtěl snad ukrást pokuty za pozdě vrácené knížky?
„Nekřičte,“ zasyčel skrz dlouhé ostré zuby. Zůstala jsem stát jako přimražená. Barbara už měla za sebou první záchvat strachu − a teď ji ochromovala smrtelná hrůza. V té chvíli jsem ale vycítila, že se v budově pohybuje ještě jeden aktivní mozek.
Kdosi nesmírně tiše vcházel dovnitř zadními dveřmi.
„Detektiv Beck vás zabije, jestli ublížíte jeho ženě,“ řekla jsem schválně hodně nahlas. Navíc jsem použila naprosto nekompromisní tón. „Můžete se rozloučit se svým mizerným životem.“
„Nemám páru, co je to za chlapa a je mi úplně ukradený,“ prohlásil ten obr.
„To by ti ukradený být nemělo, ty mizero,“ ozval se Alcee Beck, který se zčistajasna objevil za habánem a přitiskl mu hlaveň pistole k hlavě. „Koukej mou ženu pustit a odhoď ten nůž!“
Jenomže útočník to neměl v úmyslu. Otočil se, odstrčil Barbaru na Alceeho a s nožem připraveným k zásahu se rozběhl přímo ke mně.
Hodila jsem po něm knížku v tvrdých deskách od jakési Nory Robertsové a trefila jsem ho přímo do temene. Zároveň jsem mu nastavila nohu. Habán, oslepený nečekanou ránou do hlavy, mi zakopl o nohu, přesně jak jsem doufala.
Dopadl na vlastní nůž, což jsem neplánovala.
V knihovně se rázem rozhostilo ticho, narušované jen Barbařiným trhaným dechem. Alcee i já jsme zároveň sklopili oči ke krvavé kaluži, která se tvořila pod útočníkovým tělem a neustále se zvětšovala.
„Ach − och!“ vyjekla jsem.
„No tohle… Do hajzlu,“ ulevil si Alcee Beck. „Kde jste se naučila takhle házet, Sookie Stackhouseová?“
„Při softballu,“ řekla jsem po pravdě.
*
Asi si dokážete představit, že jsem to odpoledne přišla do práce pozdě. Byla jsem strašně vyčerpaná, ale říkala jsem si, že to do konce směny nějak vydržím. Osud už dvakrát po sobě zasáhl v můj prospěch a odvrátil mou vraždu. Musela jsem vzít v potaz, že ten habán dostal za úkol zabít mě, a ne Barbaru, ale zpackal to, stejně jako ten falešný dopravní policista na dálnici. Je docela dobře možné, že potřetí už mě štěstí nechá na holičkách, ale třeba mi ještě vydrží. Jaká je pravděpodobnost, že se nějaký upír postaví do cesty kulce určené pro mě, nebo že Alcee Beck nepřinese manželce zabalený oběd, který si zapomněla na kuchyňské lince? Mizivá, není-liž pravda? Jenomže už dvakrát mi to vyšlo.
Bez ohledu na to, co si oficiálně myslí policie (toho chlápka jsem neznala a nikdo mi nemohl dokázat opak − a kromě toho zaútočil na Barbaru, ne na mě) Alcee Beck si na mě teď dá dobrý pozor. Je skvělý pozorovatel a určitě mu neušlo, že ten habán měl spadeno na mě. Barbara pro něj představovala jenom prostředek, jak si vynutit mou pozornost. Alcee mi to nikdy neodpustí, přestože za nic nemůžu. Kromě toho jsem tou knihou mrštila s podezřele velkou silou a přesností.
Na jeho místě bych zřejmě uvažovala stejně.
Teď jsem tedy byla U Merlotta, unaveně se ploužila po baru a přitom si lámala hlavu, kam bych se měla vrtnout, co bych si měla počít a taky proč Patrick Furnan tak najednou zešílel. Kromě toho mi nešlo na rozum, kde se tu zčistajasna vzalo tolik neznámých mužských. Toho vlkodlaka, který vrazil do bytu Marie-Star, jsem neznala. Erica postřelil chlap, který ve Furnanově firmě pracoval jen několik dní. Ten habán pro mě taky představoval velkou neznámou, protože kdybych ho někdy předtím viděla, určitě bych si ho zapamatovala.
Celá situace mi vůbec nedávala smysl.
Najednou mě něco napadlo. U všech mých stolů byl klid, takže jsem poprosila Sama, jestli bych si mohla zatelefonovat. Přikývl. Celý večer mě sledoval přimhouřenýma očima. Jeho pohledy znamenaly, že si mě zakrátko zavolá na kobereček a bude mi promlouvat do duše, ale prozatím jsem od něj měla klid. Zamířila jsem tedy do jeho kanceláře, vyhledala si ve shreveportském telefonním seznamu domácí číslo Patricka Furnana a zavolala mu.
„Haló?“
Poznala jsem jeho hlas.
„Patrick Furnan?“ zeptala jsem se pro jistotu.
„U telefonu.“
„Proč se mě snažíte zabít?“
„Cože? Kdo je to?“
„Ale no tak! Tady Sookie Stackhouseová. Proč to děláte?“
Na druhém konci linky se rozhostilo ticho.
„Chcete mě nachytat?“ zeptal se.
„Jak? Myslíte, že jsem vám nechala napíchnout telefon? Chci vědět proč. Nikdy jsem vám nic neudělala. Dokonce ani s Alcidem nechodím. Ale snažíte se mě zlikvidovat, jako kdybych měla bůhvíjakou moc. Zabil jste ubohou Marii-Star. Zabil jste Christine Larrabeeovou. Co to má znamenat? Já nijak důležitá nejsem!“
Patrick Furnan zvolna prohlásil: „Opravdu si myslíte, že je to moje práce? Že zabíjím příslušnice vlastního rodu? A že se snažím zabít i vás?“
„Samozřejmě.“
„Já to nejsem. O Marii-Star jsem četl. Christine Larrabeeová je mrtvá?“ Znělo to téměř vyděšeně.
„Ano.“ Hlas mi zněl skoro stejně nejistě jako jemu. „A už dvakrát se někdo pokusil zabít i mě. Bojím se, že se do té přestřelky zaplete nějaká naprosto nevinná osoba. A kromě toho samozřejmě nechci umřít.“
„Včera mi zmizela žena,“ řekl Furnan překvapivě. Z hlasu mu zaznívala směsice smutku a strachu. A také zlosti. „Má ji Alcide. Ten hajzl mi za to zaplatí.“
„Alcide by to neudělal,“ řekla jsem. (Byla jsem si totiž naprosto jistá, že tohle by Alcide skutečně neprovedl.) „Tvrdíte tedy, že jste nenařídil ty útoky na Marii-Star a na Christine? A na mě?“
„Ne. Proč bych útočil na ženy? Nikdy neubližujeme žádným čistokrevným příslušnicím svého rodu,“ prohlásil Furnan. „Možná kromě Amandy,“ dodal netaktně. „Kdybych chtěl někoho zabít, byli by to muži.“
„Mám dojem, že byste se měl s Alcidem sejít, posadit se spolu k jednomu stolu a promluvit si. On vaši ženu nemá. Myslí si o vás, že jste se zbláznil, když útočíte na ženy.“
Furnan se odmlčel. „Myslím si, že ohledně té schůzky s Alcidem máte pravdu,“ řekl po chvíli. „Pokud jste si ovšem tohle všechno nevymyslela, abyste mě dostala do situace, ve které by mě Alcide mohl zabít.“
„Já bych se jen ráda dožila příštího týdne.“
„S tou schůzkou s Alcidem budu souhlasit, pokud u toho budete i vy a jestliže mi odpřisáhnete, že nám oběma povíte, co si ten druhý myslí. Jste přítelkyně smečky. Celé smečky. Musíte nám teď pomoct.“
Patrick Furnan tolik toužil najít svou ženu, že byl dokonce ochoten věřit mi.
Pomyslela jsem na všechna nedávná úmrtí i na všechna další, ke kterým teprve dojde, možná včetně mé vlastní smrti. Uvažovala jsem, co se to sakra děje. „Udělám to, jestliže se vy i Alcide sejdete beze zbraní,“ odpověděla jsem. „Pokud se ve svém podezření nepletu, máte společného nepřítele, který se vás snaží přimět, abyste se navzájem zlikvidovali.“
„Jestli s tím ten černovlasý hajzl bude souhlasit, přistoupím na to,“ řekl Furnan. „Pokud má Alcide mou ženu, ať jí ve vlastním zájmu nezkřiví ani vlásek a ať ji radši přivede s sebou. Nebo ho, přísahám Bohu, roztrhám na cucky.“
„Rozumím. Vyřídím mu to. A dál už budeme pokračovat s vámi,“ slíbila jsem mu a z celého srdce jsem doufala, že to tak skutečně bude.